Příběh: Dům čp. 197
Prsty starého tesaře Jakuba se zachvěly, když se dotkl čerstvě otesaného trámu, který voněl pryskyřicí a ještě doznívajícím životem lesa. Ten zvuk nepatřil k tesařské sekeře ani k hoblíku, byl to táhlý, kovový skřípot, jako by se pod kamennou podezdívkou domu čp. 197 otáčelo obrovské soukolí, které tu nemělo co dělat. Jakub odložil dláto a otřel si pot z čela. Všechny jedle, které ten rok v zimě skácel, byly zdravé, pevné a připravené sloužit desítky let, ale tenhle jediný kus dřeva, určený pro hlavní nosný trám jizby, jako by vibroval nesouhlasem.
Kolem Zauličí se tou dobou rozprostíralo ticho, přerušované jen vzdáleným štěkotem psů od náměstí. Jakub se podíval na stěnu, kde už brzy měla viset plechová ikona Panny Marie, a zamračil se. Vzduch v místnosti zhoustl, nasycený pachem vlhké omítky a něčím dalším – pachem ozónu, který se obvykle objevuje až těsně před letní bouřkou, přestože obloha nad Štramberkem byla toho dne čistá jako vyleštěné zrcadlo.
Matěj, jeho mladý učeň, vyběhl ven na kamenné schodiště a zůstal stát jako přimražený. Jakub ho následoval. Na úzké cestě před domem stál cizinec. Nebyl to poutník, neměl na sobě prach cest, ani nebyl oděn do roucha, které by odpovídalo zdejším poměrům. Měl na sobě kabát z neznámé tmavé látky, která se v odpoledním slunci podivně lámala, jako by byla utkána z útržků noční oblohy. Cizinec se nepodíval na ně, ale upřeně hleděl na štít domu, přesně do míst, kde měla být teprve upevněna svatá malba.
Tento dům nebude stát jen z vůle lidí, pronesl muž hlasem, který zněl jako drcení štěrku. Jakub sevřel rukojeť sekery, ale svaly ho neposlouchaly. Cizinec vytáhl z kapsy kovový předmět, který nebyl ani klíčem, ani mincí, a přiložil jej k základovému kameni. V tu chvíli se celá stavba zachvěla. Roubené trámy zapraskaly, jako by se dům pokoušel nadechnout. Pak muž beze slova vykročil směrem k hradnímu kopci a prostě zmizel za rohem, jako by ho pohltil samotný stín štramberských hradeb.
Když se Jakub vrátil dovnitř, jizba byla ledová. Na místě, kam chtěl přibít mariánský obrázek, našel ve dřevě vrytý symbol, který tam před chvílí nebyl. Nebyl to řezbářský zásek, vypadalo to jako vypálená cesta, která vedla hluboko do struktury jedlového dřeva. Vyděšený učeň Matěj tehdy odmítl v domě přespat a ještě téže noci ze Štramberka utekl, aniž by si vzal svůj měšec s výplatou. Jakub však zůstal. Musel. Cítil totiž, že dům není jen stavbou z trámů a kamene, ale jakousi schránkou, která má za úkol něco střežit.
Dny plynuly, dům byl dokončen a rodina se nastěhovala. Všichni sousedé se podivovali, jak dům čp. 197 odolává času. Když o desítky let později zachvátil Štramberk ničivý požár a pohltil přes čtyřicet domů v okolí, plameny se u roubenky zastavily, jako by narazily na neviditelnou stěnu. Lidé si to vysvětlovali ochranou Panny Marie, jejíž obraz na štítě bděl nad ulicí, ale Jakub, který tehdy už dávno odpočíval na místním hřbitově, by věděl své.
Dodnes, když se člověk zastaví na ulici Zauličí a přiloží dlaň na otesané trámy, může cítit jemné chvění. Není to pohyb země, není to vítr. Je to rytmus, který začal v roce 1823 a nikdy se nezastavil. Místní lidé se naučili kolem domu chodit s určitým respektem, jako by pod prahem jizby stále ještě leželo to podivné, kovové tajemství, které cizinec v černém kabátě kdysi vložil do základů stavby. Pokud se rozhodnete přijet a spatřit tu roubenku na vlastní oči, nehledejte jen historii vytesanou do dřeva. Hledejte to místo na štítě, kde se obraz Panny Marie dívá do prázdna, jako by očekával, že se ten muž v kabátě z noční oblohy jednoho dne vrátí, aby si přišel pro to, co v domě čp. 197 zanechal.