Příběh: Dům čp. 2 (Mikulášovice)
Svíčka v rukou Zachariase Römische zhasla, jako by ji někdo z druhé strany dveří prudce sfoukl, ačkoli v chodbě panovalo naprosté bezvětří. Zacharias stál nehybně před dveřmi pokoje, kde v té noci z dvacátého na jednadvacátého září roku 1779 odpočíval císař Josef II., a v dlaních ho pálil studený, kovový chlad klíče, který se v zámku ani nepohnul. Zevnitř se neozývalo chrápání unaveného panovníka, ani šramot jeho doprovodu. Místo toho se chodbou rozléhalo tiché, rytmické škrábání, jako by někdo nehtem přejížděl po hrubé omítce.
Zacharias přitiskl ucho ke dveřím. Pach vosku a starého kamene vystřídal náhlý závan vlhké země, jakoby se zdi domu náhle otevřely kamsi do podzemí. „Vaše Výsosti?“ zašeptal, ale hlas se mu v hrdle zadrhl, když spatřil, jak se stíny na stěně začínají prodlužovat a měnit tvar. Postava vojáka, namalovaná na zdi jako tichý strážce císařova klidu, se ve svitu měsíce, který pronikal úzkým oknem, zdála být o kousek blíže ke dveřím než před pouhou hodinou.
Obchodník Römisch se opřel dlaněmi o chladnou zeď. Cítil, jak se pod jeho prsty pohnula barva. Nebyla to jen malba. Pod vrstvami vápna a barev ucítil něco, co připomínalo tep. Tlukot srdce, který nebyl jeho vlastní. Z pokoje za dveřmi se ozvalo tiché, kovové cinknutí, jako když spadne drobná mince na podlahu, a následoval zvuk, který Zachariase přikoval k místu – tichý, ale naprosto jasný hlas, který nepatřil císaři. Byl to hlas, který mluvil v jazyce, jenž zněl jako drcení kamene o kámen.
Srdce mu bušilo až v krku. Römisch věděl, že v domě nesmí být nikdo jiný než císařská družina. Přesto, když se odvážil pootevřít dveře o škvíru, neuviděl panovníka spát v posteli. Místnost byla prázdná, okna zavřená na západky a na stole hořela svíce, která se ani nechvěla. Ale na podlaze, přímo uprostřed místnosti, ležel prach vyskládaný do přesného tvaru císařské koruny. Kolem ní se táhly stopy bot, které nevedly ke dveřím, ale končily uprostřed pokoje, jako by se ten, kdo tam stál, rozplynul v nicotu.
Franz, Zachariasův syn, který tehdy stál v přízemí a zmateně hleděl na hlavní vchod, později přísahal, že viděl císařova koně, jak se vzpíná venku na náměstí, přestože zvíře bylo ustájeno na druhém konci města. Když se Zacharias následujícího rána vrátil do pokoje, císař Josef II. se probudil, usmál se na něj a poděkoval za pohostinnost, jako by se nic nestalo. Působil svěže, téměř osvíceně, ale když se Zacharias podíval na stěnu vedle dveří, obraz vojáka měl nyní jiný výraz. Oči malované postavy hleděly přímo do místa, kde v noci ležel prach, a v rohu úst se mu usídlil náznak vědoucího, až děsivého úsměvu.
Nikdo se nikdy nedozvěděl, co Josef II. v té místnosti skutečně našel, nebo co tam po sobě zanechal. Zacharias Römisch o tom nikdy nepromluvil, jen až do konce svého života odmítal v onom pokoji spát a každou noc, než odešel ke spánku, přikryl obraz vojáka těžkým sametovým závěsem. Když dům o mnoho let později přežil velký požár, který pohltil celé město, lidé si šeptali, že zdi byly chráněny něčím, co nepocházelo z tohoto světa.
Dnes, když projdete hlavními dveřmi a stanete před tou samou stěnou, možná ucítíte ten samý závan vlhké země a chladu. Obraz vojáka tam stále je, i po staletích hlídá své tajemství, a pokud se na něj podíváte dostatečně dlouho, možná i vy uvidíte, jak se jeho stín pohne směrem k místnosti, kde císař kdysi zastavil čas. Císařský dům stojí na svém místě už věky a tiše pozoruje každého, kdo vejde, v naději, že někdo konečně rozluští, co zůstalo skryto za barokní omítkou.