Příběh: Dům čp. 241
Starý Jakub zaťal prsty do hrubého, pryskyřicí nasáklého trámu tak silně, až se mu třísky zaryly pod kůži, ale bolest nevnímal. Před ním, v pološeru jizby, kde vzduch těžknul pachem vlhké země a dávno vyhaslého ohniště, stála postava, která tam ještě před okamžikem nebyla. Cizinec, oděný v šatu z látky, jakou zdejší tkalci nikdy neviděli, se nepohyboval. Jen tiše hleděl na kamennou podezdívku, jako by skrze chladný balvan viděl samotné srdce hory, na níž Štramberk lpěl jako vlaštovčí hnízdo.
„Ty trámy si pamatují vůni jedlových lesů, než je sekera zbavila života,“ pronesl cizinec a jeho hlas zněl jako drcení kamene o kámen. Jakub chtěl vykřiknout, chtěl volat sousedy z ulice Zauličí, ale hrdlo měl stažené neviditelnou obručí. Cizinec se otočil. Jeho tvář byla jako mapa vytesaná do kůry starého stromu, plná rýh a vrásek, které nepatřily žádnému živému muži. V ruce držel malý dřevěný předmět, vyřezaný s takovou přesností, až se zdálo, že se z něj line slabé, rytmické pulzování.
Jakub ustoupil, až narazil zády na roubenou stěnu. Dřevo pod jeho lopatkami zavibrovalo, jako by dům sám odpovídal na přítomnost té podivné bytosti. Venku se v tu chvíli utišil vítr a i štěkání psů, které obvykle doprovázelo večery v podhradí, náhle ustalo. Panovalo hrobové ticho, v němž bylo slyšet jen praskání vysychajícího dřeva v trámech, které jako by se pod tlakem neznámé síly znovu pohnuly, hledajíce svou původní polohu v lesích, jež dávno padly pod sekerami předků.
Cizinec položil předmět na stůl z hrubě opracovaných desek. „Tento dům není jen stavba, Jakube. Je to zátka. A ty jsi ji právě uvolnil tím, že jsi včera v noci z nepozornosti pohnul základním kamenem při opravě sklepa,“ řekl cizinec a v jeho očích se na zlomek sekundy zalesklo světlo tak ostré, že Jakub musel zavřít oči. Když je znovu otevřel, jizba byla prázdná. Pouze na stole ležel předmět, který tam dříve nebyl – podivná, geometricky dokonalá věc, jejíž povrch studil jako led z hluboké studny.
Jakub se k němu neodvážil přiblížit. Strávil zbytek noci v koutě, neschopen pohybu, zatímco dům kolem něj začal žít vlastním životem. Stěny vrzaly rytmem, který nebyl náhodný, a podlaha pod jeho nohama se nepatrně chvěla, jako by se celá stavba snažila vyrovnat s něčím, co se snažilo prodrat z hlubin země vzhůru. Ráno, když první sluneční paprsky dopadly na štít domu, byla jizba opět obyčejná, tichá a chladná. Jenže Jakubův život se změnil. Od té doby se vyhýbal pohledu do oken svého domu a nikomu nevyprávěl o tom, co viděl.
Lidé ve městě si časem šeptali, že Jakub zešedl přes noc a že v jeho domě čp. 241 se dějí věci, které nelze vysvětlit. Když se ho ptali na podivné zvuky vycházející zpod podlahy, jen mlčky ukazoval na trámoví, které i po staletích vypadalo, jako by bylo pokáceno včera. Dnes už po něm nezbyla ani vzpomínka, jen ten dům, který v ulici Zauličí stojí jako tichý svědek věcí, které se neměly stát. Mnozí přicházejí k jeho zdem, dotýkají se drsného dřeva a snaží se zaslechnout ten rytmický tep, o kterém se v kronikách cudně mlčí. Pokud přiložíte ucho k trámům na jižní straně, možná neuslyšíte jen vítr, ale ozvěnu kroku, který nikdy neodešel, a čeká, až někdo opět pohne kamenem, jenž drží stíny pod zemí.