Příběh: Dům čp. 330
Matěj prsty sevřel okraj masivního dubového stolu tak silně, až mu zbělely klouby a kůže se napnula jako pergamen. Vzduch v podkrovní světničce čp. 330 byl těžký, prosycený pachem vlhkého kamene z podezdívky a ostrým, téměř kovovým nádechem starého dřeva, které pod náporem nočního chladu hlasitě praskalo. Před ním, na hrubě opracované fošně, ležel malý, vlněný svazek, který sem ještě před chvílí nepatřil. Matějův dech byl krátký a přerušovaný, jako by se bál, že sebemenší pohyb rozvíří prach, který se v mihotavém světle jediné svíce vířil nad stolem.
Ještě před hodinou se vracel z podhradí, kde se mezi domy na Horní Baště šířily zvěsti o cizinci, který se neptá na cestu, ale na to, kde končí kořeny štramberských skal. Dnes, když se vracel domů a stoupal po příkrém srázu k domu, cítil v zádech čísi pohled. Nebyl to pohled člověka, spíše tíha, která jako by vycházela ze samotné země. Když pak zasunul klíč do dveří, pocítil pod nohama nepatrné záchvěvy. Nebylo to zemětřesení, spíše jako by se dům pod ním nadechl a pak na okamžik ztuhl v očekávání něčeho, co mělo přijít.
Teď, v tichu své obydlené roubenky, hleděl na ten uzlíček. Nebylo to nic cenného, jen kusy plátna svázané drátem, který vypadal jako stříbrná nit, přestože v těchto končinách nikdo tak jemnou práci neovládal. Matěj se naklonil blíž. Vůně jehličí a rozmarýnu, která se z balíčku náhle vyvalila, mu připomněla zahradu, kterou jeho otec před lety zakládal, než ji pohltil štramberský svah při jedné z jarních oblev.
„Kdo tam je?“ vyhrkl Matěj do prázdnoty.
Odpovědí mu bylo jen zavrzání trámového stropu nad jeho hlavou. Zvuk byl přesný, rytmický, jako by někdo nahoře přecházel z jednoho konce místnosti na druhý. Jenže nad ním byla jen půda, kam celé roky nikdo nevkročil, protože schody dávno shnily. Matěj věděl, že dům na Horní Baště má svá tajemství – stěny z kamene a dřeva, které pamatují víc než lidská paměť – ale tohle bylo jiné. Vzduch se ochladil natolik, že mu dech začal tvořit obláčky páry.
Pomalu, s rukou neustále připravenou ke krytu, sáhl po uzlu. Jakmile se jeho prsty dotkly chladného drátu, pocítil prudký zášleh tepla, jako by v dlani sevřel rozpálený uhel. Trhl rukou zpět, ale balíček se nerozpadl. Místo toho se zevnitř ozvalo kovové cvaknutí, jako když zapadne závora na bráně, která nebyla odemčena po staletí. Světlo svíce se na okamžik zbarvělo do modra a pak zhaslo.
V naprosté tmě, která následovala, Matěj neslyšel svůj tep, neslyšel vítr, který venku bičoval střechy. Slyšel jen šepot. Nebyla to řeč, které by rozuměl, ale tón byl tak naléhavý, že se mu podlomila kolena. Jako by se dům, ten starý roubený svědek mnoha ohňů a proměn, snažil vypovědět něco, co mu bylo po staletí zakázáno říct.
Když ráno sousedé vyrazili na Horní Baštu, protože z domu čp. 330 se neozývalo obvyklé ranní bušení do dřeva, našli dveře dokořán. Uvnitř bylo všechno na svém místě. Trámové stropy držely, kamenná podezdívka byla pevná jako skála, na které dům stál. Ale na stole, tam, kde Matěj naposledy seděl, nebylo nic. Jen v prachu na podlaze byla vyryta stopa, která nepatřila lidské botě, a v rohu místnosti, kde se stýkalo roubení se zděnou přístavbou, se z čistého kamene začala ronit čirá, slaná voda.
Místní se tam chodí dívat dodnes. Někteří říkají, že je to jen vlhkost ze skály, jiní zase tvrdí, že dům stále čeká, až se někdo vrátí, aby dokončil to, co Matěj tehdy v noci nedokázal rozvázat. Pokud přiložíš ucho ke stěně a zavřeš oči, možná i ty uslyšíš, jak se staré trámy znovu nadechují a šepot z hlubin skály začíná hledat cestu ven.