Příběh: Dům čp. 332
Klíč od domovních dveří se v zámku pískovcového portálu zadrhl přesně v momentě, kdy se z útrob domu ozvalo třikrát za sebou táhlé, kovové skřípění, jako by někdo v patře posouval těžké železné mříže po dlážděné podlaze. Carl Conrath, obchodník, jehož jméno zdobilo štít nad vchodem v Alleestrasse, na okamžik přestal dýchat a přitiskl dlaň na studený kámen ostění. Vzduch kolem něj voněl čerstvým dřevem z nedalekých skladů a ostrým, téměř kovovým nádechem blížící se bouřky, která se stahovala nad Kamenickým Šenovem.
Dovnitř vstoupil bez jediného slova, přestože v chodbě nebylo ani živáčka. Truhlářský vestibul byl ponořen do šera, ve kterém se jen matně leskly mosazné úchyty zásuvek. Carl nešel do obchodu, kde na něj čekaly nevyřízené účty za skleněné zboží, ale zamířil přímo k dřevěnému schodišti vedoucímu do patra. Jeho kroky na masivních prknech zněly v tichu domu nepřirozeně dutě, jako by se pod každým došlapem skrývala prázdnota. Když stanul na mezipodestě, ucítil náhlý závan ledového průvanu, který vycházel z chodby spojující hlavní budovu s prvním skladem.
Podíval se směrem k temnému ústí spojovací chodby. Dveře, které před hodinou sám pevně zajistil železnou závorou, byly nyní dokořán. A co víc, v prachu na podlaze, který se tam usadil za dlouhé měsíce, vedla jediná řada otisků bosých nohou. Nebyly to stopy dospělého muže, ani dítěte. Byly příliš dlouhé, s neobvykle širokými mezerami mezi prsty, a vedly přímo zevnitř zamčeného skladu, procházely chodbou a končily přesně před prahem jeho ložnice.
Carl vytáhl z kapsy vesty svícen, ale plamen se ani nepohnul, jako by ho okolní vzduch odmítal nechat hořet. Znovu zaslechl ten zvuk. Tentokrát to nebylo posouvání mříží, ale tiché, rytmické klepání prstů o dřevěné obložení stěn. Znělo to jako počítání. Jedna, dvě, tři, čtyři, pět. A pak dlouhá pauza, po které následovalo tiché zašeptání, které připomínalo šustění střepů v krabici.
„Conrathe,“ ozvalo se z temnoty chodby.
Nebyl to hlas člověka. Znělo to jako ozvěna vlastního hlasu, ale zkreslená, jakoby vybublaná z hlubin sklárny. Carl se neotočil. Věděl, že kdyby se podíval za sebe, uvidí tam jen prázdnou chodbu lemovanou stíny. Cítil na zátylku cizí dech, ledový a prosycený pachem starého lněného oleje a nehašeného vápna. Pomalu sáhl po klice dveří svého pokoje, ale jeho ruka se zastavila. Na dveřích, přímo pod úrovní jeho očí, se v měkkém dřevě objevoval vryp. Někdo, nebo něco, do nich z druhé strany vryl pěticípou hvězdu – přesně takovou, jakou nechal Carl vytesat do pískovcového portálu u vchodu jako znamení svého majetku.
Světlo svíce náhle zhaslo. V naprosté tmě, která následovala, se z chodby ozval dusot mnoha nohou, který se rychle vzdaloval směrem ke vzdálenému skladu číslo pět. Carl zůstal stát v naprostém znehybnění. Když po dlouhých minutách konečně našel odvahu škrtnout křesadlem, chodba byla prázdná. Žádné stopy, žádný průvan. Jen vryp hvězdy na dveřích byl čerstvý, stále ještě z něj vystupovaly drobné třísky dřeva.
Od toho dne Carl Conrath v domě čp. 332 nikdy nezůstal po setmění sám. A přesto, pokaždé když se vrátil za úsvitu, našel v jednom ze skladů narovnané bedny se zbožím, které tam večer nebyly, a na podlaze rozesypané střepy, ze kterých někdo poskládal přesný obrazec hvězdy. Nikdo z místních se neodvážil ptát, co v tom domě Carl ve skutečnosti střeží, a on sám o tom nikdy nepromluvil. Když o pár let později dům opustil, nechal dveře dokořán, jako by čekal, až se to, co kdysi přivolal svým obchodním úspěchem, samo rozhodne, zda konečně odejde, nebo si dům vezme navždy za svůj.
Dnes, když projdete pískovcovým portálem a vaše prsty přejedou po květinových motivech vytesaných do kamene, možná pocítíte ten samý chlad. Zastavte se v chodbě a zaposlouchejte se do šepotu starých trámů. Hvězda na dveřích tam v prachu stále čeká na někoho, kdo by jí konečně odpověděl.