Příběh: Valinova vila
Sklenka s portským vínem se roztříštila o podlahu lodžie přesně vteřinu poté, co JUDr. František Valina spatřil tu postavu u paty vodárenské věže. Starosta se zapřel rukama o chladný kámen balustrády, až mu zbělely klouby, a zadržel dech. Venku, v zahradě, která se v šeru letního večera zdála být mnohem rozlehlejší než za denního světla, stál muž v dlouhém, nepatřičně těžkém kabátě. Stál tam nehybně, zády k vile, přímo v místě, kde se geometrické stíny arkýřů lámaly o hrubou gotickou omítku věže.
„Kdo je tam?“ vyhrkl Valina, ale jeho hlas zanikl v náhlém zadunění větru, který se prohnal zahradou a rozvlnil listy bříz.
Muž se nepohnul. Jen pomalu pozvedl ruku a ukazoval směrem k severnímu křídlu vily, kde právě dohasínaly lampy. V tu chvíli se celým stavením prohnal zvuk, který jako by vycházel přímo z útrob zdí – hluboké, kovové zachvění, jako kdyby se v základech budovy pohnulo obrovské soukolí. Valina ucítil na tváři studený průvan, ačkoliv okna lodžie byla pevně uzavřena. Vůně vlhké malty a starého železa, která se zčistajasna vyvalila zpoza závěsů, mu sevřela hrdlo.
Sestoupil po schodech do zahrady, nohy se mu bořily do měkké hlíny. Každý krok ho stál víc sil, jako by vzduch kolem vily houstl. Když došel k altánu, postava tam stále byla, ale už nebyla hmotná. Byla to jen směs světla a stínu, která se neustále proměňovala v geometrické tvary, jako by se architekt Hypšman pokoušel do samotného prostoru vytesat něco, co lidské oko nemůže obsáhnout.
„Co po mně žádáte?“ zašeptal Valina a přistoupil o krok blíž.
Přízračná postava se otočila. Nebyla to tvář, jen prázdnota lemovaná rysy, které připomínaly skici z jeho vlastního stavebního deníku. Muž ukázal na polygonální vikýř v patře, kde Valina nikdy nenechal zřídit žádnou místnost, jen prázdný prostor pod střechou. Pak se postava rozplynula v šedý opar, který se vsákl do břízolitových sloupů v přízemí.
Když se starosta o hodinu později probral na terase, ležel na zádech a hleděl do hvězd. Vše bylo tiché. Vodárenská věž stála nad ním jako mlčenlivý svědek, její gotické hrany jako by se za tu noc ostřeji zařezávaly do oblohy. Valina vstal, oprášil si kabát a vrátil se dovnitř. Celou noc pak strávil s metrem a papírem v ruce, posedle měřil vzdálenosti mezi stěnami, až narazil na nesrovnalost. Vnitřní dispozice vily neodpovídala vnějším rozměrům. V jedné části domu chyběl prostor, který by měl pojmout celou jednu místnost, a přesto se tam ozývalo tiché, pravidelné tikání.
Druhý den ráno našel na podlaze v lodžii střepy sklenky, ale žádné víno. Zůstal tam jen otisk boty, který nepatřil nikomu z jeho služebnictva, a na zdi, přesně v místě, kde stála postava, se objevila tenká, dokonale geometrická trhlina ve tvaru neznámého symbolu.
Valina o tom nikdy nepromluvil. Do konce svého života neopustil svou pracovnu v patře, odkud měl nejlepší výhled na věž. Když ho o roky později našli, seděl v křesle, oči upřené na strop, jako by skrz něj viděl to, co se skrývá za hranicemi fyzické stavby. Vila stojí v Mělníku dodnes, její geometrie je stále stejně precizní a její stěny stále skrývají prostor, do kterého nikdo nevstoupil. Pokud se zastavíte u Vodárenské ulice v okamžiku, kdy slunce zapadá za věž a stíny se začnou lámat o její fasádu, možná uslyšíte, jak se v základech domu tiše roztáčí soukolí, které kdysi dávno někdo zapomněl zastavit.