Příběh: dům čp. 43 v Mikulově v Krušných horách

Těžké kladivo narazilo na kámen s dutým, téměř kovovým zvukem, který se rozlehl podzemím jako výstřel. Hans Schneider, horník s tváří zbrázděnou vráskami hlubokými jako žíly cínové rudy, znovu udeřil do zdi svého sklepa, až se ze stropu vysypal prach. Vzduch v podzemí čp. 43 chutnal po vlhké hlíně a staré plísni, ale Hans cítil něco jiného – pach ozónu a čerstvého borového jehličí, přestože venku na Tržním náměstí panoval tuhý únor.

Znovu přiložil ucho k hrubému kameni. Za zdí, tam, kde měla být jen neprostupná skála a základy domu, se ozývalo rytmické šoupání. Jako když někdo po podlaze posouvá těžkou truhlu, znovu a znovu, v pravidelných intervalech, které neodpovídaly ničemu živému. Hansova dcera, mladá Greta, stála u schodů s lucernou v ruce. Její prsty, bledé a roztřesené, tiskly lem zástěry tak silně, až jí zbělely klouby.

Otče, přestaň s tím, šeptla tak tiše, že zvuk jejího hlasu téměř pohltila tma klenutého sklepení. Slyšíš to taky? Není to jen vítr v šachtách.

Hans neodpověděl. Odložil kladivo a dlaněmi, ztvrdlými od celoživotní práce v dolech, přejel po spáře mezi kameny. Kámen byl horký. Horký tak, že se mu pod rukavicemi z kůže začala škvařit látka. V tu chvíli se ozval zvuk, který se vryl do paměti celého Mikulova jako železný hřeb. Nebylo to šoupání truhly. Bylo to tiché, kovové cvaknutí zámku, který se otevřel po staletích spánku.

Greta vykřikla, když se plamen svíce v její lucerně náhle naklonil stranou, jako by ho do boku udeřil neviditelný průvan. Stěna před nimi, pevná a staletá, se nezbortila, ale rozechvěla jako hladina jezera po dopadu kamene. Na okamžik, jen na pouhý tlukot srdce, se kameny staly průhlednými jako led na zamrzlém potoce. Hans spatřil na druhé straně postavu. Byl to muž v oděvu, který se nepodobal ničemu, co nosili horníci v Neuschelenbergu. Měl na sobě kabát protkaný stříbrnými nitěmi, které v šeru sklepa světélkovaly jako hvězdy, a jeho tvář byla hladká a nehybná jako maska vytesaná z mramoru. Muž nedýchal. Jen stál, hleděl přímo na Hanse a v ruce držel malý předmět, který vydával ostré, namodralé světlo.

Dům čp. 43 se otřásl v základech. Trámy v patře zapraskaly, jako by se celá stavba snažila vyhnout něčemu, co se snažilo prorazit cestu ven z jiného času. Hans instinktivně ustoupil, ale Greta udělala krok vpřed, jako by ji k té zářící postavě táhlo neviditelné lano.

Nechoď tam! vykřikl Hans a strhl dceru zpět.

V ten moment se světlo ztratilo. Sklep opět pohltila hluboká, nehybná tma, v níž bylo slyšet jen jejich vlastní zrychlený dech a vzdálené kapání vody ze stropu. Hans znovu přiložil ruku na zeď. Byla ledová. Studenější než samotný led v nejhlubší štoře. Po onom cizinci nezůstalo nic, jen slabý pach ozónu, který se držel v koutech ještě dlouho poté, co dohasla svíce.

Následujícího rána našli sousedé Hanse, jak sedí na prahu domu a hledí na náměstí. Nedokázal popsat, co viděl, a jeho dcera od té doby nepromluvila jediné slovo. Když se o několik měsíců později začalo s přestavbou přízemí a roubení nahradilo pevné zdivo, dělníci narazili na zvláštní věc. Uprostřed zdiva, v hloubce, kam se nikdo nemohl dostat bez porušení statiky, našli zapadlou minci, která nebyla z cínu, ani ze stříbra, a na jejímž povrchu byl vyryt letopočet, který ještě nenastal.

Dodnes, když se v Mikulově setmí a vítr se opře do hrázděného patra domu čp. 43, lze v jeho sklepích zaslechnout to kovové cvaknutí zámku. Místní o tom nemluví, ale každý, kdo projde kolem, cítí, jak se mu v jediném okamžiku zastaví dech. Kámen v základech je stále na stejném místě, neustále studený, a čeká na toho, kdo se odváží znovu přiložit ucho ke zdi, aby zjistil, kdo se to na druhé straně stále marně snaží vrátit zpět do našeho světa.