Příběh: Živnostensko-průmyslová škola, nyní zvonařská dílna
Kladivo dopadlo na kovadlinu s takovou prudkostí, až se z víření prachu v podvečerním šeru vznesl obláček bělostného popela. Mistr zednický Václav Prokop si otřel zpocené čelo do zástěry a zlostně pohlédl na muže, který stál v průjezdu domu čp. 488, jako by tam vyrostl ze samotných základových kamenů. Cizinec měl na sobě tmavý kabát, který ani v nejmenším neodpovídal zbraslavské módě roku 1773, a v rukou svíral podivný, hladký kovový předmět, jenž v mihotavém světle svící odrážel odlesky, které tam neměly co dělat.
Položte to, pane, ten bronz ještě není vychladlý, vyhrkl Václav a vykročil k němu, ale jeho nohy jako by ztěžkly.
Cizinec ani nemrkl. Jeho oči, jasné a nepřirozeně klidné, se upíraly ke stropu, kde se v mansardovém krovu proplétaly trámy s nově osazenými ocelovými výztuhami, které mistr Prokop nechal instalovat podle nejmodernějších stavebních plánů. Ten muž nehleděl na zdivo, hleděl na něco, co se vznášelo mezi krokvemi, neviditelné pro kohokoliv jiného. Vzduchem se náhle rozlila vůně čerstvého ozónu a mokré hlíny, přestože venku panovalo suché a horké léto.
Jak jste se sem dostal? Brána je zajištěna, vyštěkl znovu Václav, ale hlas se mu v hrdle zadrhl, když cizinec konečně promluvil. Jeho řeč byla zvláštní, jako by každé slovo bylo obroušené a zbavené své přirozené barvy, přesto mu Václav rozuměl až příliš dobře.
Tento dům má v sobě ozvěnu, mistře Prokope, pronesl cizinec a jeho prst se lehce dotkl stěny, kde se omítka pod jeho dotekem zachvěla jako hladina rybníka po hodu kamenem. Zvuky, které zde budou za staletí vykovány, se již nyní odrážejí od těchto stěn. Slyšíte to? Ten kovový pláč, který teprve přijde?
Václav se ohlédl ke dveřím. Jeho pomocníci byli pryč, dílna, která ještě před chvílí hučela prací, náhle utichla tak dokonale, až v uších začalo bolestivě zvonit. Podlahou, tou pevnou betonovou vrstvou, kterou nedávno vylili, projela drobná vibrace. Jako by se pod zemí, hluboko pod valenou klenbou sklepa, pohnulo obrovské srdce.
Nejsem zvědavý na vaše blouznění, vypravil ze sebe Václav a sevřel rukojeť kladiva tak pevně, až mu zbělely klouby na prstech. Vypadněte, nebo zavolám stráž.
Cizinec se pomalu otočil k východu. Jeho pohyb byl plynulý, jako by nechodil po zemi, ale unášel se proudem. U branky se zastavil a naposledy pohlédl na mansardovou střechu, jejíž tvary se v šeru zdály být mnohem vyšší a komplikovanější, než jak je sám navrhl. Vytáhl z kapsy ten podivný předmět a nechal ho sklouznout na zem. Nebyl to bronz, ani železo. Byl to kus čehosi matně stříbřitého, co dopadlo na beton bez jediného zvuku.
Až voda všechno odplaví a zůstane jen ticho, vzpomeňte si na dnešní večer, řekl cizinec a zmizel v průjezdu, aniž by se branka pohnula.
Václav se vrhl k místu, kde cizinec stál. Na zemi nebylo nic. Žádný předmět, žádná stopa. Jen na podlaze, přesně v místě, kde se kov dotkl země, zůstal vypálený otisk – pravidelný kruh, v němž se zrcadlila noční obloha tak jasně, jako by v podlaze dílny zejí otvor do nekonečného vesmíru. Václav se sklonil a chtěl se otisku dotknout, ale v tu chvíli se z podkroví ozval táhlý, kovový tón, jako když někdo udeří do zvonu, který ještě nebyl odlit. Zvuk se nesl prostorem, sílil a vibroval v kostech, až se Václav musel chytit trámu, aby neupadl.
Když se ráno zbraslavské ulice probudily do běžného ruchu, mistr Prokop stál uprostřed dílny, v rukou stále svíral kladivo a hleděl na podlahu. Kruh zmizel. Vše bylo jako dřív, jen v rohu místnosti, kde se stěny sbíhají do nejpřísnějšího úhlu, zůstala na zdivu tenká, neustále se prodlužující prasklina ve tvaru zvonu. Nikdo z místních si ji nedokázal vysvětlit, stejně jako nikdo nedokázal vysvětlit, proč se právě v tomto domě, o dvě století později, začala odlévat díla, jejichž hlas se stal slyšitelným v celém širokém okolí. Stačí jen vejít do průjezdu a zaposlouchat se do stěn, které si dodnes pamatují dotek někoho, kdo věděl, co má přijít.