Příběh: Komín dolu Jindřich
Václav sevřel rukojeť lucerny tak pevně, až mu zbělely klouby na prstech, a zastavil se v polovině cesty k úpatí cihlového velikána. Vzduch kolem něj, obvykle prosycený těžkým pachem uhelného prachu a vlhké zeminy, byl náhle ostrý, mrazivý a voněl po čerstvých jehličnanech, což bylo v tomto kraji plném kouře a sazí naprosto nemožné. Před ním, v měkkém kuželu světla, stál starý horník jménem Matouš, muž, o kterém všichni v kolonii věděli, že už před týdnem skonal v hlubinách při závalu na pátém patře.
Matouš se nepohnul, jen pravou rukou ukazoval kamsi do výše, k vrcholu komína, který se jako temný prst zařezával do noční oblohy. Václav polkl, ale v hrdle ho pálilo sucho. Chtěl vykřiknout, chtěl se zeptat, jak je možné, že tu stojí, když jeho tělo včera vynesli v plátěném pytli, ale hlas ho zradil. Místo slov se ozvalo jen tiché skřípání štěrku pod jeho botami. Matoušova postava byla podivně průsvitná, jako by ji někdo nakreslil uhelkou na mlžný opar, a přesto každý záhyb jeho špinavé kazajky vypadal děsivě skutečně.
Z výšky komína se náhle ozval zvuk, který tam neměl co dělat. Nebylo to dunění strojů ani syčení páry, ale jasný, čistý tón zvonu, který se rozezněl tak silně, až se Václavovi zachvěla žebra. Ten zvuk se nepodobal ničemu ze světa lidí; byl hluboký, starobylý a nesl v sobě ozvěnu dávných staletí, kdy se v těchto místech ještě nekopalo do země, ale jen tiše naslouchalo tepu lesa.
Matouš pomalu otočil hlavu. Jeho oči nebyly prázdné, naopak, zářily intenzivním, modravým světlem, které připomínalo žár v hlubinách pece, když se v ní taví nečisté rudy. Václav se chtěl otočit a utéct, ale jeho nohy jako by přirostly k zemi. Cítil, jak se zpod cihel komína začíná šířit vibrace, která prostupovala jeho botami až do morku kostí. Jako by samotná stavba, ten mlčenlivý svědek vzestupů a pádů rodu Larisch-Mönnichů, začala dýchat.
Ukazuji ti cestu tam, kde se uhlí mění v čisté světlo, zašeptal Matouš a jeho hlas nezněl jako mluvené slovo, ale jako šustění větru v komíně. Václav viděl, jak se stíny kolem něj začínají prodlužovat a kroutit, jako by se z okolní půdy draly ven přízraky všech těch, kteří v dolech Jindřich nechali své životy. Nebyli to jen horníci, byli to lidé, kteří tu byli dávno předtím, než se zde poprvé koplo do země.
Václav zvedl lucernu výš. Plamen uvnitř divoce poskakoval a na vteřinu osvětlil prostor přímo pod komínem. Tam, kde by měla být jen udusaná hlína, se otevřela trhlina. Nebyla to důlní chodba, ani šachta, ale nekonečný průhled do prostoru, kde se vznášely zlatavé částice prachu, které vypadaly jako hvězdy. Matouš udělal krok vpřed, přímo do té prázdnoty, a v tu chvíli se všechno světlo z okolí začalo stahovat do jediného bodu v jeho dlani.
Pak ticho. Naprosté, ohlušující ticho.
Když příštího rána našli Václava u paty komína, seděl tam se zkříženýma nohama, hleděl vzhůru do nebe a v rukou svíral hrst čistého, neopracovaného diamantu, který v karvinských dolech nikdo nikdy neviděl. Nedokázal promluvit, nedokázal popsat, co viděl, a do konce svých dnů se odmítl pohnout z místa pod komínem, jako by čekal, až se ta brána znovu otevře. Dnes už po budovách dolu nezbylo nic, jen ten osamělý, vysoký komín trčící k nebi jako vykřičník nad nedořečenou větou. Kdo se postaví přímo pod jeho stín v noci, kdy vítr vane od hor, může zaslechnout ten jediný, čistý tón zvonu – a v tu chvíli pochopí, že historie tohoto místa není zdaleka uzavřena, jen trpělivě čeká na dalšího odvážlivce, který se odváží pohlédnout do tmy, z níž se nelze vrátit se stejnou myslí.