Příběh: Socha svatého Floriána (Lysá nad Labem)

„Kde je voda, Matěji! Kde je sakra ta voda!“

Křik pana švanda, správce zámeckého nádvoří, prořízl dusivé dusno letního odpoledne. Vzduch byl hustý, chutnal po spáleném dřevě a prachu. Matěj stál s prázdným kbelíkem v rukou a hleděl na dům s cimbuřím, ze kterého k nebi stoupal černý, hustý sloup kouře. Plameny už olizovaly okapnice a s každým závanem větru se žár snesl až na tváře přihalených lidí.

Matěj nebyl hrdina. Byl to tichý muž s třesoucími se rukama, který víc času strávil v knihovně než v boji. V ten moment však v jeho hrudi něco zapállo silněji než ten požár. Viděl, jak z okna v horním patře vyvstává postava ženy, která zoufale mávala bílým šálkem. Byla to dcera majitele domu, mladá dívka, která v tom chaosu zůstala uvězněna.

„Zásoby jsou prázdné, pane švando! Studna v dolním dvoře vyschla!“ zakřičel Matěj zpět, ale jeho hlas ztlumil hřmot padajícího trámu.

Vzduch kolem nich vibroval horkem. Matěj pocítil na kůži pálivé teplo, které mu spalovalo dýchání. Podíval se nahoru, k návrší, kde v mramorovém klidu stál světec v rúně římského vojína. Pískvcová postava s džběrem v ruce vypadala v tom chaosu jako jediný bod stability. Matěj věřil v zázraky, ale v tu chvíli věřil jen vlastnímu strachu, který ho nutil jednat.

Bez ohledu na rozkazy se vrhl k nejbližšímu vyvratu vody, který byl v té době dostupný jen pro potřeby zámeckých koní. Voda byla kalná, studená a stříkala mu do očí, když se snažil naplnit poslední zbytké nádoby. Každý krok k hořícímu domu mu připadal jako cesta přes žhavé uhlí. Boty mu začaly vrapatevně vrzat a dým mu zakrýval výhled.

„Ustupte! Pusťte mě k ní!“

Matěj se probojoval skrze dav, který jen pasivně hleděl na zkázu. V momentě, kdy dorazil k domu, plameny už přerostly v neovladatelnou bestii. Voda z jeho džběru byla jen kapkou v oceánu ohně, ale on ji naléval s takovou vervou, jako by v té jediné nádobě spočíval celý svět. Když voda dopadla na žhavé dřevo, ozvalo se prudké syčení a prostor zaplnila hustá bílá pára.

V tom mraku se srazily dvě ruce. Matěj zachytil prsty dívčinu zápěstí právě ve chvíli, kdy se pod ní s hromotem zřítil kus střechy. Tahl ji k sobě s takovou silou, až oba dopadli do prachu a bláta. Leželi tam, zdychaní, s tvářemi černými od sazí, zatímco dům za nimi definitivně ztichl v hromadě popela.

Když se prach usadil, Matěj vzhlédl k pískovcovému Floriánovi. Světec stále hleděl vzhůru, mírně zakloněný, s nehybným pohledem, který zdál se být lhostejný k lidskému utrpení i vítězství. Matěj se zasmál, hořce a krátce. Uvědomil si, že ten kámen neuhasí jediný plamen, že voda v jeho rukou byla jen lživým gestem proti síle přírody. Ale dívka, která se k němu přitulila a třasla se v náručí, byla skutečná.

Pan švanda přišel k nim s výrazem úlevy, ale i s přísností v hlase. Matěj však už neposlouchal. Díval se na své popálené dlaně a pak na lhostejnou tvář sochy. Věděl, že lidé budou vyprávět o zázraku světce, který prý v pravou chvíli zasáhl dům neviditelným proudem vody, aby zachránil nevinnou. Pravda však zůstala v prachu pod jeho koleny.

Dnes tam stojí tichý strážce z pískovce, obklopený barokním okorem a vznešeným klidem zámku. Kdo k němu přistoupí, uvidí v detailu malý dům s cimbuřím, z něhož stále stoupá kamenný dým. Ten, kdo však zná příběh Matěje, ví, že skutečný oheň neuhasila voda z nebes, ale zoufalý člověk, který se nebál spálit své vlastní ruce.

Pískovec pomalu drolí, ale v každé prasklině v podstavci stále dřímá ozvěna onoho křiku a vůně spáleného dřeva, kterou čas nevymazal.