Příběh: vila Ladislava Říhovského
„Vypněte ta světla, proboha, vypněte je hned!“ zakřičel Ladislav Říhovský a prudce udeřil dlaní do bílé stěny chodby. Jeho hlas se rozlehlel po prázdném prostoru, kde se odrážel od hladkých plátů a ostrých hran nově vybudovaného domu. Vzduch v hale voněl čerstvou vápnem, vlhkým betonem a drahým tabákem, který Ladislav kouřil, aby potlačil třes v prstech.
Stál v centru své nové vily, v domě, který vypadal jako z budoucnosti, bílý a čistý jako ledovec nad údolím řeky Bečvy. Okolem něj se táhl nekonečný pás skleněných ploch, kterými dovnitř proudil studený podzimní večer roku 1934. Ale to, co viděl v odrazu oken, nebylo on sám.
Vedle něj, v temném zrcadlení skla, stála žena. Neměla na sobě nic z dobové módy, žádný klobouk ani rukávice. Její šaty byly šedé, bezmódní, jako by byly utkané z mlhy nad lázeňským areálem. Ladislav se prudce otočil, až mu zakřupala šíje, ale za ním byla jen prázdná, zářivě bílá chodba a trubkové zábradlí, které v šeru vypadalo jako kostra obřího zvířete.
„Kdo tam je?“ vyhrkl a hlas se mu zlomil.
Žádná odpověď. Jen tiché bzučení elektrického vedení v nových stěnách. Ladislav znovu pohlédl do skla. Žena byla stále tam. Stála těsně za ním, její obličej byl vyhraněný, oči hluboké a plné tichého, nepochopitelného smutku. Když se pohnul k pravici, ona se pohnula s ním, ale její pohyby byly zpožděny o zlomek sekundy. Jako by žila v jiném čase, v jiném rytmu, než který diktoval tento moderní, funkcionální prostor.
Ladislav vyběhl na terasu. Studený vítr mu bičoval tváře a z hloubky údolí stoupaly sýrové výpary z lázeňských pramenů. Pod ním se rozprostíral svět, který znal a ovládal jako nájemce lázní, ale tady, v tomto domě, se najednou cítil jako cizinec. Podíval se dolů na bílé piloty, které držely budovu nad svahem, a pocit neklidu v něm narůstal.
„Co tady děláte? Co chcete?“ vykřikl do prázdnoty noci.
V tu chvíli uslyšel zvuk. Nebyl to hlas, ale rytmické klepání. Kov o kov. Zvuk přicházel z vnitra domu, z prostor, kde by neměl být nikdo. Ladislav se vrátil dovnitř a postupoval opatrně směrem k suterénu, kde měl být byt domovníka. Každý krok po hladké podlaze zněl jako výstřel.
Když došel k nim, klepání utichlo. V prostoru suterénu našel jediný předmět, který tam neměl být. Na betonové podlaze ležela stará, zrezivělá železná klíčenka s jedním jediným klíčem, který nepasoval do žádných dveří v celém domě. Kov byl ledový, tak studený, že Ladislava pálil do kůže.
Vzhlédl k hornímu patru, k těmto čistým liniím a odvážným oknům, které mu navrhli Oehlerovi. V tom momentě si uvědomil, že ten dům není jen stavbou z betonu a skla. Je to stroj, který z nějakého důvodu otevřel dveře někam, kam nepatří. Žena v odrazu se znovu objevila, tentokrát však neza ním, ale v jednom z pásových oken, jako by zvenku hleděla do jeho života. Položila ruku na sklo a zanechala tam otisk, který nebyl z vody ani z mastnoty. Byl to mrazivý krystal, který zůstal na skle i vteřiny poté, co postava zmizela v mlze nad Bečvou.
Ladislav klíč schoval do zásuvky svého pracovního stolu a už nikdy o tom incidentu nemluvil. Ani s manželkou, ani s architekty. Jen někdy v noci, když stál na terase a díval se do temnoty údolí, měl pocit, že dům dýchá společně s někým, kdo v něm žije, i když v něm nikdy nebyl zapsán.
Klíč zůstal v domě desetiletí, přejížděl z ruky do ruky spolu s vlastníkem, až se ztratil v chaosu znárodnění a následných přestavb. Nikdo nikdy nezjistil, který zámek ten starý kov otevírá, ani kdo byla žena, která hledala cestu do domu, který byl příliš moderní na to, aby v něm zůstalo něco ze starého světa.
Stále tam někde v bílých stěnách nebo v hloubce suterénu dřemá tajemství, které se nedá zapsat do žádného architektonického plánu.