Příběh: Vila Planá růže
„Kde jste to schoval, vy starý lháři!“ zakřičel Vincenc a svaly na jeho krku ztvrdly jako provazy. Prsty mu třesaly, když utíral pot z čela kapesníkem, který páchl po levném tabáku a starém papíře. Před ním stál muž s nehybným obličejem, pan Julian, který jen tiše ukázal prstem směrem k vrcholu hranolové věže, jež se tyčila nad Zbraslaví jako strážce zapomenutých tajemství.
Vzduch v prostorách vily byl hustý a voněl po čerstvé vápnové omítce a laku, který ještě nedoběhl svůj čas. Bylo to v roce 1899, v době, kdy se dům teprve rodil, a jeho stěny ještě nesly čerstvé barvy secesních maleb. Vincenc neviděl krásu fasády ani jemnost ornamentů. Viděl jen prázdný stůl, kde předtím ležela obálka s razítkem, které nemělo existovat.
Julian se pomalu pohnul. Jeho kroky byly bezhlučné, jako by se vzduchem vznášel. Zastavil se u kovaného znamení nad vstupem a prstem přejel po nápisu, který hrozil každému, kdo by přinesl do domu neklid. Vincenc ho následoval, dýchal ztěžka a v uších mu zvonilo. V tu chvíli se z horního patra věže ozval zvuk. Nebyl to hluk kroku ani pád předmětu. Byl to čistý, vysoký tón skleněného zvonku, přestože v té části domu nebyl v té době žádný zvonek ani člověk.
„Víte, co se stane s těmi, kteří mír naruší?“ zeptal se Julian tichým, chladným hlasem, který zněl jako praskání ledu na řece Vltavě.
Vincenc nečekal na odpověď. Vyrazil schody nahoru, v hlavě měl jen ten jeden papír. Každý stupňátko vrzalo, zvuk se odrážel od keramických obkladů, které imitovaly starou cihlovou vazbu. Cítil, jak mu chlad stoupá od chodidla nahoru, přestože venku bylo mírné počasí. Čím výše stoupal, tím více se prostor kolem něj zdál zmenšovat a přitahovat ho do středu té kamenné věže.
Když dorazil do nejvyšší místnosti, zastavil se prudce. Dveře byly otevřené dokořán, ale místnost byla prázdná. Žádný Julian, žádná obálka. Jen vteřinu poté si všiml něčeho podivného. Na podlaze, přesně uprostřed místnosti, ležel čerstvě utržený květ růže. Byla tak rudá, až působila nepřirozeně, jako by byla namalována stejnou barvou, která zdobila vnější stěny domu.
Vincenc se sklonil, aby květ uchopil, ale vteřinu předtím, než se ho dotkl, se z okna věže ozval tichý smích. Podíval se dolů na ulici. Julian stál u brány, díval se přímo nahoru na něj a v ruce držel právě tu obálku, kterou Vincenc hledal. Julian však nestál sám. Vedle něj stál druhý muž, identický s ním, s stejným nehybným obličejem a stejným pohledem.
Vincenc v panice vyběhl zpět dolů, zakopl o práh a vyvalil se před vchod. Když zvedl hlavu, oba muži zmizeli. Zůstala jen tichá ulice a nápis na domovním znamení, který nyní vypadal téměř jako varování psané krví. Zkontroloval své dlaně. Byly čisté, ale v nose cítil silnou, omamnou vůni růží, která ho doprovázela celý zbytek života, i když se už nikdy k tomuto domu nepřiblížil.
Místní lidé později vyprávěli, že Vincenc ztratil rozum, protože trávil celé dny tím, že z dálky pozoroval věž vily a mluvil k němu jako k někomu, kdo mu dluží odpověď. Nikdo z nich však neviděl, jak se v oknech horního patra občas objeví postava, která jen tiše pozoruje každého, kdo se odváží vstoupit do stínu Plané růže.
Kdo dnes přejde kolem té kované brány a zpozorní, možná zahlédne v odrazu oken tvář, která tam být nemůže, a pocítí chlad, který nepatří do tohoto století.