Příběh: Kovárna (Možděnice)
„Tlouč do toho železa, dokud je rudé, ty blázne!“ zařval Václav Černý a prudce strčil svého pomocníka stranou, aby se mohl dostat k rozžhavenému kousku kovu. Vzduch v malé kamenné dílně byl hustý, cítit bylo spálené uhlí a štiplavý pach síry, který se mísil s pachem potu a starého dřeva. Žár z výhně lízal tváře a v malých okénkách tančily stíny, zatímco rytmické údery kladiva o kov vyhlášeně zněly celou návsí v Možděnicích.
Václav nebyl obyčejný řemeslník. V roce 1740 v této vesnici věděli všichni, že když kovář zavře dveře a rozsvítí jen jednu svíci, nikdo nesmí do dílny vstupovat. Právě v tu chvíli, když kov v kleštích začal chladnout do temně fialové barvy, se ve dveřích objevila postava. Nebyl to žádný z místních. Byl to muž v cestovním plášti, který vypadal, jako by prošel tisícem bouří, a v rukou svíral předmět zabalený v černém sametu.
„Říkali, že v Možděnicích žije jediný muž, který dokáže spravit to, co rozbil čas,“ pronesl cizinec hlasem, který zněl jako drcení štěrku pod kopyty koní.
Václav položil kladivo. Mezi nimi zůstal jen stůl s nářadím a žár z ohně. Když cizinec rozvinul látku, na stole zůstal ležet podivný mechanismus. Byla to kombinace jemného železa a neznámého tmavého kovu, který se v záři výhně vůbec neleskl, ale spíše pohlcoval světlo. Byla to věc, která do této doby ani do této vesnice nepatřila. Byla příliš složitá, příliš přesná, s kolečky, která se nepohybovala podle zákonů řemesla, jak je Václav znal.
„Oprav to,“ přikázal cizinec a položil na stůl hromadu zlatých mincí, které měly jiný raz než ty, jež kolovaly v kraji.
Václav pracoval tři noci v kuse. V roubeném patře nad kovárnou, kde bydlela jeho rodina, panovalo ticho, protože děti i žena věděli, že kovář je v transu. Václav se nezajímal o zlato. Fascinovala ho ta neznámá věc. Každý dotyk kladiva musel být jemný jako polibek, každý ohřev v ohni přesně odměřený. V jednu z nocí, krátce před svitem, když mlha z okolních lesů začala stoupat k pavlaci, se stalo něco neuvěřitelného.
Když Václav do mechanismu zapasoval poslední, drobné kolečko, které sám vykoval z nejčistší oceli, věc se rozběhla. Ale nerozběhla se zvukem ozubených kol. V místnosti se najednou rozlehlo tiché, rytmické tikání, které znělo jako tlukot lidského srdce. V ten moment se zhasly všechny svíce a v kovárně nastalo absolutní tme, jen s výjimkou mechanismu, který začal vyzařovat slabé, modravé světlo.
Václav ztuhl. Cítil, jak se mu zrazí žíly v rukou. V tom modrém světle viděl, jak se stěny kamenné dílny začínají rozpouštět a on už není v Možděnicích, ale vidí obrazy míst, která neexistovala, a lidi, kteří se ještě nenarodili. Viděl budovy z betonu a skla, slyšel hluk strojů, které nebyly poháněny ohněm, ale něčím neviditelným.
„Už je to hotovo,“ ozval se hlas cizince hned za jeho zády.
Václav se prudce otočil, ale v dílně nebyl nikdo. Dveře byly zavřené zevnitř. Na stole ležel mechanismus, nyní už tichý a nehybný, a vedle něj mince, které se v jednu chvíli změnily v obyčejné kameny z místního potoka. Modré světlo zmizelo a vracela se šedá ranní mlha.
Václav Černý už nikdy neřekl jediné slovo o tom, co v tu noc viděl. Do konce svého života však každou noc před spaním stál na své pavlaci a hleděl směrem k lesům, jako by čekal, že se ten muž v černém plášti vrátí pro svou věc. Mechanismus však zmizel. Některý říká, že ho Václav tajně zamurowal do základů roubeného patra, aby už nikdy nikdo neotevřel bránu do času, který k nim neslušel.
Kdo dnes vstoupí do staré kovárny a přiloží ucho k chladným kamenným zdiním dílny, může v tichu zaslechnout velmi slabé, rytmické tikání, které připomíná tlukot srdce ukrytého hluboko v zemi.