Příběh: Kotěrova 1
„Podívejte se na ty oči, pane Mareš, ty se nepohybují, ale přesto mě sledují!“
Viktor Mareš, mladý úředník v nažahleném obleku, jen povzychl a přitlačil si k hrudi kožený kufr. Stáli v prostorách novenky, kde vzduch ještě voněl čerstvou vápennou malbou a novým tmeleným dřevem. Venku, v ulici Kotěrova, začínal říjenového rána chlad, který pronikal skrze otevřená okna a rozvíval papíry na stole. Muž vedle něj, starší řemeslník s dlaněmi ztvrdělými od práce v kameni, ukazoval třesoucím se prstem na jednu ze soch na fasádě, která vykukovala z okna v prvním patře.
Mareš se podíval ven. Kamenná postava symbolizující spořivost hleděla s nehybným, přísným výrazem do prázdna. Bylo to nové dílo, vrchol tehdejšího moderního stylu, čisté linie a přísná rovnovaha. Všechno na tomto domě bylo nové, funkční a logické. Přesto v tom domě v roce 1932 žila jedna věc, která do žádného plánu nepasovala.
„Každý večer v deset, přesně v deset, slyším, jak schodí dolů,“ šeptal řemeslník.
Mareš se krátce zasmál, ale smích mu ztuhl v hrdle, když si všiml, že na podlaze v předsínici, kde právě stáli, leží řada drobných, bílých prachových stop. Vypadaly jako zrníčka mramoru, která někdo roznesl z lomu v Hořicích přímo do čistého bytu. Stopu vedly od hlavního vchodu až k pylonu na střeše, jenže v domě nebyla žádná cesta, která by umožnila někomu takto líně a pomalu přejít z chodníku do vnitřních prostor, aniž by otevřel dveře.
Když přišel říjen, Mareš se do domu nastěhoval. Bydlel v jednom z vyšších bytů, kde měl z okna výhled na prohnutou fasádu a na ty šest soch, které hlídaly nároží. Prvních několik nocí byl klid. Jen občas v noci slyšel tiché, rytmické bouchání, jako by někdo v sousedství tloukl malým kladývkem do tvrdého kamene.
Jednoho večera, když se město utulilo a v ulicích zhasla většina světel, Mareš zapomněl v přízemí v jednom z obchodů svůj zápisník. Sestupoval po schodech v tichu, které přerušovalo jen tloučení jeho vlastního srdce. Když došel k hlavnímu vchodu, zastavil se. Vzduch v předsínci byl náhle ledový, přestože v topeních hřálo. V nosem cítil pronikavý pach vlhkého kamene a prachu z lomu, jako by právě otevřel dveře do podzemí.
Vzhlédl k římskému oblouku vchodu a ztuhl. Na okraji římsy, tam, kde začínaly sochy, stála postava. Nebyla to socha. Byla to postava z šedého kamene, která měla na sobě oblečení úředníka, ale její kůže měla texturu vytesaného pískovce. Postava nepromluvila, jen pomalu zvedla ruku a ukázala prstem nahoru, k pylonu na střeše, kde v noci tma splynula s oblohou.
Mareš se chtěl pohnout, ale nohy měl jako přikované k zemi. Kamenný muž se pohnul s děsivou pomalostí, doprovázen zvukem, který připomínal tření dvou obrovských balvanů o sebe. S každým pohybem z něj opadával jemný bílý prach, který pokrýval čistou podlahu. Postava se naklonila k němu a Mareš pocítil chlad, který mu zmrazil dech v plicích. Ne slyšel slova, ale v hlavě mu zazněl jasný, kovový zvuk, jako když dopadne kladyvko na dláto.
Když Mareš bliknul, bylo tam prázdno. Jen na podlaze zůstala hromádka bílého prachu a zápisník, který hledal, ležel přesně tam, kde by ho mohl položit někdo, kdo nemá prsty z masa, ale z tvrdého kamene.
Následující dny se Mareš snažil zjistit, kdo by to mohl být. Ptal se v archivech, mluvil s architekty Freiwaldem a Böhmem, ale nikdo o žádném „kamenném obyvateli“ neslyšel. Jenom sochy na fasádě se zdály být každý den o kousek jinde. Občas se zdálo, že postava řemeslníka mírně otočila hlavu směrem k oknům bytů, nebo že alegorie města Hradce Králové mírně sklonila ramena, jako by nesla neviditelnou zátěž.
Mareš v domě zůstal roky, ale nikdy už v deset hodin večer nevyšel do předsíně. Věděl, že v tomto moderním paláci, zhmotněném z víry v pokrok a řád, existuje jedna trhlina v realitě. Něco, co zůstalo uvězněno v kameni z Boháňky a Skály, a co stále hledá cestu zpět do svého těla.
Kdo dnes prochází kolem nároží Divišovy a Kotěrovy, možná si všimne, že jedna ze soch se dívá právě na něj. A pokud v tichu noci přiloží ucho k chladné fasádě, možná uslyší tiché, rytmické tloučení kladývka hluboko uvnitř zdiva.