Pověst: Kostel svatého Václava (Předslavice)

Staří obyvatelé Předslavic vyprávějí, že kostel svatého Václava na návrší nad vsí ukrývá v sobě tajemství, které přišlo z hlubin vody. Kdo dnes vstoupí do kněžiště a přiblíží se k bočnímu oltáři zasvěcenému Panně Marii, stojí tváří v tvář relikvii, jež přežila zánik celého světa.

Traduje se, že když v padesátých letech minulého věku stavitelé přehradili Vltavu u Lipna a vody začaly pomalu stoupat, celé údolí se proměňovalo v jedno velké jezero. Vesnice po vesnici mizely pod hladinou — a s nimi kostelní věže, hřbitovy, zahrady, studny, ba i paměť celých pokolení. Jednou z takových vsí byla Dolní Vltavice, tichá obec, jejíž kostel svatého Linharta stál na mírném svahu nad řekou a celá staletí svolával věřící ke mši svým bronzovým hlasem.

Podle místní pověsti bylo jasné, že voda přijde a že přijde neúprosně. Farář z Dolní Vltavice prý ještě před zatopením celé noci nespal. Chodil kostelem sem a tam při světle svíce a přemýšlel, co z posvátného vybavení lze zachránit a co musí zůstat napospas vlnám. Hlavní oltář byl příliš těžký, lavice příliš prosté. Ale boční oltář Panny Marie — ten skvostný, zdobený, před nímž se modlily generace místních žen při porodu i v nemoci — ten nesmí zmizet pod vodou.

Traduje se, že přišli muži z okolních vsí a za svítání, v husté ranní mlze, nesli části oltáře po úzké cestě nahoru z údolí. Prý jim bylo, jako by nesli rakev — s takovou tíhou a takovou pietou. Někteří plakali, jiní mlčeli. Vltava dole ještě šuměla svým starým hlasem, ještě nebylo po ní. Ale všichni věděli, že je to naposledy.

Oltář putoval nakonec do Předslavic. Sem, do tohoto starobylého kostela, jenž sám pamatuje romaniku, jenž ve svých zdech nese stopy každého věku od třináctého století. A staří lidé říkají, že když oltář osadili v předslavickém kněžišti, bylo cítit zvláštní klid — jako by Panna Marie sama dala souhlas, jako by si to místo vybrala.

Ale pověst nekončí přenesením oltáře. Říká se dál, že za jasných letních nocí, když je hladina Lipenské přehrady klidná jako zrcadlo a měsíc svítí naplno, lze z dálky — prý právě z kopce u předslavického kostela — slyšet zvony. Nevychází z žádné věže. Stoupají zdola, z hloubky, z míst, kde kdysi stál kostel svatého Linharta. Zvon se nezatopil spolu s věží: byl včas sundán a odvezen. Přesto ho prý voda volá zpátky. A on odpovídá.

Staří obyvatelé Předslavic, ti pamětníci, kteří jako děti viděli přicházet uprchlíky z vltavického údolí s ranami na ramenou a prázdnýma očima, vyprávějí, že nikdy nevěděli, mají-li se radovat ze záchrany oltáře, nebo truchlit za vším ostatním, co zůstalo dole. Prý proto přicházeli k předslavickému kostelu vždy o svátku Nanebevzetí Panny Marie, stáli tiše v kněžišti u toho oltáře a dívali se na Marii, která přišla z jiného světa — ze světa, jenž už neexistuje.

Kostel svatého Václava v Předslavicích tak nenese jen kamennou paměť třináctého věku a gotické pilíře, ale i živou paměť ztráty. Je to místo, kde se minulost nezachraňuje jen v učebnicích — zachraňuje se v dřevě, v malbě, v tichém úsměvu Mariiny sochy, která přišla z hlubin. A právě proto sem lidé chodí dodnes: ne jen jako do kostela, ale jako k místu, kde se utopený svět znovu nadechuje.