Pověst: evangelický kostel ve Velimi
Traduje se, že když v roce 1875 přijel do Velimi vůz naložený starými lavicemi a kazatelnou ze zrušeného dominikánského kláštera na Malé Straně, zastavil se před branou evangelického kostela a koně odmítali jít dál. Stáli jako přikovaní, třásli se a dýchali do chladného říjnového vzduchu oblaky páry, jako by cítili, co s sebou náklad přináší. Staří obyvatelé vesnice si to vysvětlovali po svém: dřevo pamatovalo jiné modlitby, jiný jazyk zbožnosti, a teprve až farář odrecitoval píseň z kancionálu, koně se uklidnili a vůz vjel na nádvoří.
Kazatelna pocházela z roku 1680, tedy z doby, kdy v Čechách sotva doutnal uhlík reformované víry pod popelem rekatolizace. Dominikánští mniši z ní kázali na Malé Straně celých skoro dvě stě let, a když byl jejich klášter konečně zrušen, ocitla se tato mohutná, temně patinovaná dřevěná stavba na dražbě jako věc bez domova. Velimský sbor ji koupil za skromnou sumu, a přesto se mnohým evangelíkům zdálo podivné, že by klášterní nábytek měl stanout uprostřed sboru, jehož předci trpěli právě kvůli tomu, čemu tato kazatelna sloužila.
Ale stalo se něco, co místní pověst považuje za znamení smíření. Krátce poté, co byly lavice i kazatelna zasazeny do interiéru, přijel do Velimi hrát na varhany pražský varhaník Josef Foerster. Varhany kostela byly tehdy ještě relativně nové, pořízené roku 1866, a Foerster na ně hrával při slavnostních příležitostech s precizností i citem, který dojímal celé shromáždění. Podle vyprávění pamětníků onoho nedělního rána, kdy poprvé zazněly varhany v přítomnosti nových lavic, zazněly jinak než jindy. Jaksi plněji, tišeji a přitom mocněji, jako by stará dubová prkna pohltila vibrace píšťal a vracela je zpět do prostoru pozměněné, prohřáté pamětí tolika generací.
Staří obyvatelé Velimi vyprávějí, že malý syn Josefa Foerstera, chlapec jménem Josef Bohuslav, prý jednou v dětství přišel s otcem do kostela a schoval se za kazatelnu, když ostatní ještě seděli v lavicích. Slyšel zvuk varhan přes masivní dřevo a tvrdil, že slyší v hudbě jakési hlasy, které nejsou varhanami. Otec ho za to pokáral a vzal domů, ale chlapec se prý k té historce vracel ještě jako dospělý skladatel, a říkával, že první opravdovou hudbu neslyšel v Praze na žádném jevišti, ale za onou starou kazatelnou ve Velimi, kde se dřevo dvou věků modlitby setkalo s varhanami nového sboru.
Ať je na tom pravdy cokoli, jisté je, že pověst přežila a v Velimi se opakuje dodnes. Kazatelna stojí na svém místě, patina na ní stmavla dalším půlstoletím, lavice pohlcují letní horko i prosincový mráz, a varhany hrají každou neděli v deset. Někteří farníci tvrdí, že v tichu po posledním akordu lze slyšet doznívání, které netvoří píšťaly, ale stará dubová vlákna sama.
Tato pověst říká o Velimi něco podstatného: že místo nezapomíná a že různé víry, různé osudy a různé modlitby mohou v jednom prostoru splynout v něco trvalejšího, než jsou jejich rozdíly. Evangelický kostel ve Velimi je takovým místem setkání, kde dřevo dominikánského kláštera slouží protestantskému sboru a varhany, u nichž hrál otec, daly slyšet hudbě, kterou psal syn. Je to místo, kde čas nerozděluje, ale skládá.