Příběh: Dům U Fünfkirchenů
Ocelové dláto narazilo na pískovec a z temné průlvy v čerstvě probourané zdi nevystříkl prach, nýbrž ledový závan páchnoucí po starém vosku a spáleném pelyňku.
„Prudčeji, Vincenci! Nenechám si ve vlastním domě diktovat od hrudy starého zdiva!“ Jan Bernhard z Fünfkirchenu přistoupil o krok bližší k otvoru a přiblížil smolnou pochodeň. Plamen divoce zaprskal, jako by ho někdo z druhé strany znechuceně sfoukl, a smrskl se do nepatrného modravého plamínku.
Sněmovní ulice venku spala pod těžkou přikrývkou podzimní mlhy roku tisíc šest set jedenáct. Jan Bernhard právě dokončoval smělý plán: spojit dva sousední Hoffmannovy domy v jeden velkolepý palác, který měl všem malostranským pánům vytřít zrak. Jenže přesně v místě, kde se měly protínat základové zdi obou starých budov, narazili zedníci na neprostupnou hradbu, za níž se rozléhalo prázdno.
Mistr Vincenc utřel zabláceným rukávem pot z čela a ustoupil o krok zpět. Oči měl vytřeštěné na rozshiřující se puklinu. „Pane... tam nic být nesmí. Tady stávala jen slepá mezera mezi štíty. Půl lokte studené hlíny a nic víc.“
„To si povídej babám u svatého Mikuláše,“ odsekl Jan Bernhard, chytil těžkou železnou palici a sám se do zdiva opřel celou vahou těla. Kamení povolilo s dutým, protáhlým zaúpěním. Do podzemní prostory padl velký kus vápenné omítky a odhalil úzký klenutý průchod, k němuž nevedly žádné schody ani dveře.
Vzduch proudící z útrob byl tak mrazivý, že z úst obou mužů okamžitě vyrazily husté kotouče páry. Jan Bernhard vsunul ruku s pochodní skrz proražený otvor.
Světlo ozařovalo kruhovou kobku bez oken. Na podlaze z udusaného jílu stály v přesném pětiúhelníku vysochané malé kamenné modely pěti kostelních věží. Nebyly to miniaturky známých pražských chrámů – věže měly podivné, příliš vysoké jehlany a neznámé slohy, jaké v celém Českém království nikdo nikdy nespatřil. Uprostřed mezi nimi ležela na břiše rozevřená kniha z hrubé tmavé usně.
„Zazdi to,“ hlesl zednický mistr a čelisti se mu třásly tak, že mu zuby cvakaly o sebe. „Proboha vás prosím, pane z Fünfkirchenu, nechte to být a hned to přikryjte novou maltou.“
Jan Bernhard ho nevnímal. Protáhl se úzkým korytem dovnitř. Každý jeho krok po udusaném jílu vyvolal podivnou ozvěnu, jako by stoupal po rozžhavené zvonovině. Sklonil se k otevřené knize. Listy nebyly z papíru ani z pergamenu, ale z tenkých plátků matného olova.
Nebylo na nich napsané jediné slovo. Pouze na pravé stránce se vyjímal hluboký otisk lidské dlaně – dlouhé, vychrtlé prsty zakousnuté hluboko do stříbřitého kovu.
Jan Bernhard, veden jakýmsi nepochopitelným, temným puzením, natáhl pravici a položil svou dlaň přesně do vyryté stopy.
Kov byl spalující horký. Z hlubin pod jeho nohama – snad ze samotných kořenů Malé Strany – se ozvalo silné, dunivé rezonování. Nebyl to hluk sesouvajícího se zdiva. Znělo to jako pět těžkých zádušních zvonů, které odbíjely hranu, ale jejich tón byl převrácený, temný, jako by zněl z obrovské hloubky pod hladinou Řeky.
Vincenc venku zaječel a padl na kolena, když na opodál ležícím pískovcovém kvádru spatřil, jak se do prachu samy od seba vypalují dočerna pěticípé hrozivé znaky.
Jan Bernhard trhl rukou zpět a zakašlal zvířený voskový dým. Na kůži jeho dlaně se rýsovala spálenina: pět malých kostelních věží spojených v kruhu. Zvedl oči ke stěně kobky a dech se mu zasekl v hrdle. Na hladkém kameni, kde ještě před malou chvílí nebylo vůbec nic, se objevil čerstvě vyrytý nápis. Dvě jména a mezi nimi osudový letopočet.
První jméno znělo: *Jan Bernhard z Fünfkirchenu*. Pod ním stálo písmem zcela odlišné ruky: *Vilém Slavata*. A mezi nimi svítil vysekaný údaj: *1620*.
„Pryč,“ vyrazil ze sebe pan z Fünfkirchenu. Vyškrábal se z kobky ven tak divoce, že si o ostré nároží roztrhl drahocenný sametový kabát. „Okamžitě to zazdijte! Dvěma vrstvami cihel! A navrch přitlouci železné pláty!“
Mistr Vincenc uposlechl bez jediného slova. Během jediné noci byla díra neprodyšně uzavřena, spáry zality olovem a zakryty těžkým dřevěným obložením nového sálu. Jan Bernhard o záhadné kobce už nikdy s nikým nepromluvil a od té noci nosil na pravé ruce neustále koženou rukavici.
O devět let později, po porážce na Bílé hoře, byl majetek Jana Bernharda konfiskován za jeho účast na stavovském povstání. Palác přešel do rukou hraběte Viléma Slavaty – přesně tak, jak to předpověděl nápis v temnotě.
Když Slavatovi lidé o několik let později procházeli sklepení a hledali ukryté cennosti starého pána, narazili na obzvláště silnou stěnu zpevněnou železným kováním. Když ji strhli, našli za ní pouze prázdnou, studenou klenbu. Modely věží zmizely, kniha s olověnými listy byla pryč.
Na zadní stěně však našli nový, zcela čerstvý nápis vyrytý do kamene. Stálo na něm jméno dívky Kateřiny, která se měla narodit až za dlouhá desetiletí, aby si vzala vnuka Jana Bernharda a vrátila palác zpět do rukou rodu z Fünfkirchenu.
Tam, kde ve Sněmovní ulici na Malé Straně dodnes stojí zdi tohoto paláce, zůstává v nejhlubším sklepení neobyčejný chlad. Pokud stanete na místě, kde se dříve stýkaly dva staré domy, a přiložíte ucho k patě pískovcového pilíře, možná pocítíte pod prsty zvláštní teplo a zaslechnete tiše zvonit pět zvonů, které na žádné z pražských věží nenajdete.