Pověst: Katova ulička

Traduje se, že v Kadani nikdo nikdy nevěděl přesně, kdy se to stalo – zda to bylo za vlády Jiřího z Poděbrad, nebo až o několik let později, kdy městské lázně na Bystřickém potoce už vonely smolou a dubovým dřevem. Staří obyvatelé vyprávějí, že jedné augustové noci, kdy vzduch nad hradbami dusil horký dech léta, vyšplhal po kamenné zdi poblíž Katovy branky kdosi, koho nikdo z hlídky nedokázal ani pojmenovat, ani popsat dvěma stejnými slovy.

Byl to čert. Nebo aspoň tak ho nazývali ranní svědkové, kteří k sobě dostali odvahu až za světla.

Stráž v té noci zívala. Ostatní brány byly od desáté hodiny pevně zaseklé závory, celé město dřímalo za hradbami jako člověk schovaný pod peřinou. Jedinou skulinou živého pohybu zůstávala Katova ulička – úzký, vlhký průsmyk mezi domy číslo šestasedmdesát a sedmasedmdesát, kudy procházel jen kat, ras, lazebník a přebytečná voda ze tří kašen na náměstí. Takovými lidmi a takovými věcmi se noční hlídka nezabývala víc, než bylo nutné.

A právě té noci někdo využil jejich nepozornosti.

Podle místní pověsti se neznámá postava, svižná jako liška a drzá jako kdokoli, kdo nemá co ztratit, vyšplhala na hradební zeď přímo nad Katovou brankou. Nestála tam tiše. Tančila. Křičela do noci posměšné průpovídky na adresu stráže, napodobovala chůzi konšelů, a jedním dechem prý proklínala i kat mistra, co si bral za svoji práci příliš mnoho a za svůj léčivý šalvějový odvar příliš málo. Když ji konečně dostali dolů – čtyři muži s pochodněmi a jeden s vidlemi, pro jistotu – nikdo nedokázal říct, zda to byl člověk nebo něco jiného. Oči měla prý příliš světlé na tak tmavou noc.

Městská rada zasedala ráno. Přiznali, co přiznali: průšvih se stal na nejstřeženějším místě, na jediném průchodu, který nikdy nezamknou. Rozsudek byl věcný: pranýř u radnice, tři dni, pak deset let za hradbami. Nic víc, nic míň.

Ale kameny si to pamatovaly jinak.

Nad Katovou brankou stojí dodnes dvě hradební vížky. Na jedné z nich se krčí socha, která nepřipomíná nic ze středověké zbožnosti – žena se třemi ňadry, dílo kadaňského sochaře Herberta Kiszy, jako by se smála každému, kdo uličkou prochází. Staří kadaňští říkají, že to není náhoda. Že ta socha je vzpomínkou na onu noc, na postavu bez studu a bez strachu, která si troufla tam, kde si nikdo jiný trouft nesměl. Tři ňadra jsou prý tři kašny, jejichž voda tekla Katovou uličkou dolů k příkopu – a taky tři jména, která ta postava té noci vykřikla do tmy, než ji chytili.

Katova ulička od té doby nesla pověst místa, které nepodléhá zcela řádu. Tudy chodil kat – člověk stojící za hranicí společnosti. Tudy tekla voda, která odnášela nečistotu. A tudy procházel i ten, pro koho ostatní brány nestačily.

Místo si vybralo své obyvatele a svoji povahu samo. Katova ulička není jen nejužší ulicí v zemi – je to místo, kde zákon a výjimka z něj existují bok po boku na šedesáti šesti centimetrech dlažby, a kde se nad brankou směje socha, která se neptá, kdo tudy prochází.

Jen jestli si to zaslouží.