Příběh: Dům U Zlatého pluhu
Tlačil hřbet dlaně proti studenému kameni a počítal sekundy mezi každým tlukotem srdce. Vzduch v nízkém suterénu chutnal po vlhkém vápně a starém prachu, který se lepil na hrdlo. Matěj Kulich věděl, že někde v těchto zdech, těsně u hradby Strahovského kláštera, zůstal tajný dluh, který jeho zetejovév nechal nevyřešený. Prsty přejížděly po hrubé cihle klenby, hledaly trhlinu, dutinu, cokoli, co by vybočovalo z dokonalého řádu, který tu kdysi naplánoval ten velký stavitel.
Svíce v jeho pravé ruce vrhala na stěny dlouhé, tančící stíny. Dům byl úzký, stísněný, jako by se snažil vtlačit své tajemství hlouběji do země. Matěj se zastavil. Z hloubi kamenného kouta, tam, kde se sklep prohnala do nejtemnější části, se ozvalo škrábání. Nebyl to zvuk krys ani praskání starého dřeva. Byl to rytmický, těžký zvuk kovu, který s námahou rýsal hlubokou brázdu do tvrdé půdy.
Ztuhl. V domě nebyl nikdo kromě něj. Nad ním v patrech prázdnota a ticho, jen občasné zavyčení psa z hradčanských ulic. Přesto ten zvuk přetrvával. Byl hmatatelný, vibroval mu v chodidlech a stahoval mu svaly v ramenech. Matěj pomalu postoupil k zadní stěně, kde se cihelná klenba setkávala s masivním kamenem základů.
V tu chvíli se stalo něco, co mu vyrazilo dech. Mezi spárami kamenů se rozsvítila tenká, zlatavá čára. Nebylo to světlo svíce ani odlesk z okna. Byl to jasný, tekutý kov, který se začal pomalu pohybovat po povrchu zdi. Světlo se nešířilo náhodně; rýsovalo do kamene přímou linii, přesně tak, jak to dělá pluh v černozemní hlíně. Zlatá čára se hýbala s neúprosnou přesností, kroužila a vytvářela tvary, které připomínaly geometrické plány, ale v měřítku, které lidské oko nedokázalo plně pochopit.
Matěj natáhl ruku, aby se dotkl toho žhavého proudu. V okamžiku, kdy se jeho prsty sletěly s povrchem zdi, zvuk škrábání ustal. Nastalo ticho tak absolutní, že slyšel vlastní krev pulzovat v spáncích. Zlatá čára prudce zableskla a pak s tichým syknutím zmizela uvnitř kamene. Svíce v jeho ruce zhasla, jako by ji někdo prudce vyfoukl, ačkoliv v suterénu nebyl žádný průvan.
V naprosté tmě zůstal stát s dlaní přitisknutou ke zdi. Cítil, jak je kámen pod jeho prsty neobvykle horký. Když po chvíli znovu zapálil knot, našel na místě, kde zlatý pluh zakončil svou cestu, malou, dokonale hladkou rýhu vytesanou přímo do tvrdého pískovce. Byla hluboká jen pár milimetrů, ale vnitřek byl vykládaný jemným zlatým prachem, který v šeru mírně žhnoucí.
Matěj se pokusil rýhu vyškrábat nožem, ale kov se jen zlomil. Zkusil ji zalít vodou, ale tekutina se okamžitě vypařila. Ten znak tam zůstal, nehybný a němý, jako podpis někoho, kdo už dávno nepatřil do světa živých, ale stále dohlížel na svou nejdivnější stavbu.
Vystoupal z domu ven na ulici Pohořelci a dlouho hleděl nahoru na malovaný pluh na fasádě. Věděl, že pod jeho nohama, v tichu barokních kleneb, existuje prostor, který není zapsán v žádném architektonickém plánu. Místo, kde se hranice mezi kamenem a světlem stírá a kde neviditelný pluh stále obrací půdu v zahradě tajemství.
Kdo dnes položí ucho k těmto starým zdínám, možná ještě uslyší, jak někde hluboko pod nohama rýhu do kamene raje neviditelný pluh.