Příběh: Základní škola (Hornická Čtvrť)
„Ustupte od toho okna, Antoníne, nebo vás vyvolám před komisi za ničení státního majetku!“
Hlas učitele všívěl v tichém sále, zatímco mladý muž s vyčesanými vlasy nehybně hleděl ven, do sychravého vzduchu nad údolím. Bylo to v roce tisíc devětset třicet, v budově, která svou bílou čistotou a ostrými hranami působila jako cizí těleso vřázné v lůně Železných hor. Antonín neotevřel pusu. Jeho prsty, špinavé od uhelného prachu, se křečovitě opíraly o hladký parapet. V místnosti vonělo čerstvou vápennou omítkou a krejdou, ale on cítil něco jiného. Cítil pach hluboké země, vlhkosti a něčeho, co připomínalo spálené železo.
Učitel, pan Novák, přistoupil blíž. Jeho těžké boty duněly po novém linoleu. V té chvíli Antonín pomalu ukázal prstem směrem k dominantnímu půlváleci budovy, kde se schodiště vinulo vzhoru jako bílý šnečí doměk.
„Tamto není možné,“ zašeptal Antonín poprvé. „Viděl jste to? Ten stín v okně nahoře? On tam nestál. On tam plaval.“
Novák se ušklíbl a pohlédl vzhůru k hornímu patru. Budova byla nová, moderní, s velkými okny, která měly vpustit do tříd maximum světla. Všechno na ní bylo logické, funkční a čisté. Ale v horním okně, přesně v místě, kde se krychlová hmota budovy setkávala s obloukem schodiště, se vznášela tmavá skvrna. Nebyl to odraz mraku ani šmouha na skle. Byla to postava, která neměla mít kde stát, protože v tom konkrétním úhlu stěny nebyla žádná podlaha, jen prázdný prostor mezi patry.
„Je to jen hra světla, vy líný hledači pokladů z lomu,“ odseklo Novák, ale jeho hlas ztichl.
Postava v okně se pohnula. Nebyl to pohyb člověka, který kráčí. Byl to plynulý, téměř tekutý posun, jako když se v hloubce země hýbe magma. Antonín ztuhl. Věděl, že v lomu pod nimi těží mangan, že země je plná kovů a tajemství, která kypří v temnotě. Věřil, že tato nová, bílá škola s jejími pravoúhlými rohy a odvážným stylem postavila neviditelnou zeď mezi světem živých a něčím, co v hlubinách spalo.
„Musíme jít nahoru,“ vyhrkl Antonín a nečekaně vyrazil z třídy.
Novák ho pronásledoval, jeho kroky zněly v prázdných chodbách jako údery kladiva. Běhli po dvouramenném schodišti, které je vyneslo do srdce budovy. Vzduch zde byl náhle ledový, přestože venku vládlo mírné jaro. Když Antonín dorazil k onomu oknu, zastavil se tak prudce, až zakřičel.
V místnosti nebylo nikdo. Jen prázdná stěna a vestavěná skříň, která vypadala, že je součástí samotného skeletu domu. Ale na vápenné omítce byla čerstvá, vlhká stopa. Vypadala jako otisk dlaně, ale prsty byly příliš dlouhé a v místě zápěstí se vlnila podivná, kovová šmouha, jako by tam někdo přiložil rozžhavený kus rudy.
„Kdo to mohl být?“ vydechl Novák a poprvé v očích měl strach. „Dveře jsou zamčené, okna zavřená.“
Antonín se dotkl stopy. Omítka byla horká. Třesla se pod jeho prsty, jako by budova sama dýchala. V tu chvíli z hloubky země, hluboko pod základem školy, zazněl zvuk. Nebyl to hřmění ani otřes, ale tichý, rytmický kovový zvuk, jako když někdo pomalu škrábe železnou hřebíkem o sklo. Zvuk přicházel z lomu, ze sálů, kde se těžila ruda, a zdál se stýrat k základům školy, jako by hledal cestu nahoru.
Od toho dne už v Hornické Čtvrti nikdo netvrdil, že funkcionalismus je jen o geometrii a užitku. Lidé začali šeptat, že architekt Karel Řepa nevědomky postavil něco víc než jen školu. Postavil maják, který přilákal něco z hlubin, něco, co nezná čas a prostor, a co se jednou za čas rozhodne vyjít na povrch a podívat se do světa skrz čistá skla moderních oken.
Když se o desetiletí později rozhodlo budovu zbourat kvůli lomu, mnozí cítili úlevu. Ale lomu se nakonec nestalo a škola zůstala stát. Stojí tam dodnes, bílá a tichá, s těmi samejmi okny, ve kterých se občas, když je vzduch příliš tichý, vznáší stín, který nemá kde stát.
Kdo se odváží vyjít na to schodiště a dopřít uzem k té stěně, možná stále ucítí v prstech to zvláštní, hlubinné teplo.