Pověst: Piaristická kolej s kostelem Panny Marie Těšitelky
Podle místní pověsti, která se v Bruntále tradovala ještě hluboko do minulého století, bylo přežití piaristické koleje a kostela Panny Marie Těšitelky během strašlivého požáru zázrakem, jenž si staří obyvatelé nedokázali vysvětlit jinak než přímluvou samotné Bohorodičky.
Bylo to v době, kdy plameny pohltily město tak rychle, jako by si k němu otevřely dávno připravené dveře. Vítr v tu noc přišel z východu, suchý a horký, a uhlíky se nesly nad střechami jako roje světlušek, ale světlušek žhavých a vražedných. Hoděla se sláma, hodělo se dřevo pavlačí, chytaly se trámy podstřeší a lidé vybíhali na ulice s tím, co stihli popadnout. Celé čtvrti lehly popelem ještě před svítáním.
Traduje se, že té noci se na kamenném průčelí kostela Panny Marie Těšitelky objevil zvláštní jas. Ne odlesk plamenů z protějších domů, jak se někteří snažili věc vysvětlit, ale tiché, modravé světlo, které obklopovalo budovu jako plášť. Bratr vrátný, který klečel v průjezdu koleje a třásl se strachy nad osudem svěřené budovy, to světlo viděl. Viděl je prý i sousedky, jež spěchaly s vědry vody k hořícím domům a zastavily se jako přibité, neschopny pohnout nohama, dokud záře nepohasla spolu s červánky.
Kostel i kolej přežily oheň bez úhony. Zdi zůstaly chladné. Dřevěné okenice nechytily. Střecha, po níž prýštily jiskry, se nerozpálila. Ve městě, kde té noci padlo do trosek téměř vše ostatní, stál piaristický areál jako osamělý svědek, celý a neporušený.
Staří obyvatelé vyprávějí, že to nebyla náhoda ani pouhé štěstí zděných zdí. Říkalo se, že Panna Maria Těšitelka, jíž byl kostel zasvěcen, se ujala svého domu s takovou bdělostí, jakou dřívější mecenáši ani za zlaté dukáty nekoupili. Vždyť ještě před dokončením stavby zemřel velmistr řádu německých rytířů Franz Ludwig, velký příznivec piaristů, a jeho nástupce ruku s penězi nepodal. Stavba se ocitla v nouzí, dluzích a pochybnostech. Dostavěli ji nakonec měšťané, řemeslníci, lidé prostí i bohatí, kteří dávali, co mohli, protože věděli, že škola, jež bude stát za těmi zdmi, bude školou pro jejich děti a bude zadarmo.
Právě tato věrnost, praví pověst, si Panna Maria zapamatovala. Kostel nebyl postaven ze zlatých mincí jednoho mocného pána, ale z drobných darů mnoha rukou. A takový dům, kde každý kámen nese v sobě kousek oběti, nepovolí ani ohni.
Po tom požáru chodívali Bruntálané ke kostelu s vděčností trochu jinou, intimnější, než jaká patří chrámům postaveným na povel. Říkalo se, že kdo projde průjezdem piaristické koleje v čas nouze a dotkne se chladné zdi, ucítí pod dlaní klid podobný tomu, který pocítil onen noční bratr vrátný, když zjistil, že budova stojí a stát bude.
Tato pověst vypovídá o povaze místa lépe než jakýkoli letopis. Bruntálský piaristický klášter přežil oheň, chudobu i proměny věků proto, že byl od počátku stavbou celého města, ne jen jeho vladařů. V lidové paměti se uchoval jako dům, jemuž bylo přáno, a jako důkaz, že péče mnoha rukou je pevnější než moc jednoho zlatem nabitého dárce.