Pověst: bývalý klášter dominikánek v Plzni
Traduje se, že v prvním desetiletí osmnáctého století zachvátila jihozápadní část Plzně zvláštní neklid. Ulice blízko starých hradeb voněly tehdy močálem a hnilobou, neboť pozemky tam ležely ladem – ani kupci, ani řemeslníci neměli o to místo zájem. Starší sousedé šeptali, že tam v noci bloudí světla bez zjevné příčiny a že kdo tudy přechází po klekání, slyší tichý nápěv, jako by někde za zdí zpívaly ženské hlasy modlitbu, jíž nikdo nerozumí.
Tehdy do Plzně přijela hraběnka Eleonora Magdalena Terezie Vratislavová z Mitrovic se svou sestrou Maxmiliánou. Podle místní pověsti přivezly s sebou víc než jen šlechtickou pýchu a zlaté zápisy – přivezly slib. Léta předtím prý obě sestry těžce onemocněly morem, který se tehdy přeléval Čechami jako špinavá voda přes brod. Lékaři krčili rameny, kněží četli nad nimi poslední pomazání. V té temné hodině se Eleonora se sepjatýma rukama obrátila ke sv. Rosálii, patronce chránící před nákazou, a přísahala: přežije-li ona i sestra, postaví v jejím jménu dům modlitby, kde budou řeholnice nepřetržitě prosit za živé i mrtvé.
Obě sestry přežily. Slib nezapomněly.
Když přišly do Plzně a spatřily ona ztichlá místa u jihozápadních hradeb, Eleonora prý zastavila kočár a řekla: „Zde." Maxmiliána se podivila – místo vypadalo jako zapomenuté, skoro prokleté. Ale Eleonora trvala na svém. Noc co noc, dokud pobývaly ve městě, chodila sama na místo a naslouchala. Přísahala, že slyší právě ten nápěv, který znala z horečných snů v čase nemoci – jako by sv. Rosálie sama ukázala, kde má stát její dům.
Donační listinu vydal roku 1709 jejich bratr hrabě Václav Ignác Vratislav z Mitrovic, člověk přísný a spíše praktický, ale o přání sester pochybovat nehodlal. Traduje se, že když podepisoval listinu, ruka se mu třásla – ne ze slabosti, nýbrž proto, že svíčka na stole náhle vzplála čistým bílým plamenem, ačkoli okna byla zavřena a průvan nevál. Písař to zaznamenal do okraje dokumentu, ale tato poznámka se prý později ztratila.
V roce 1712 byl položen základní kámen. Říká se, že zedníci kopající základy narazili na vrstvě tmavé hlíny na zbytky starší stavby – zdi tak tenké, že se zdálo, jako by je někdo dávno vystavěl přesně tam, kde měl klášter vyrůst. Žádný historický záznam o předchozí budově neexistuje, ale dělníci prý odmítli tu hlínu odvézt. Přimíchali ji do malty. Tvrdili, že taková půda nese požehnání.
Sestry řeholnice přišly do Plzně již ve stejném roce, ještě před dokončením stavby, a žily zpočátku v soukromí. Staří plzeňští měšťané vyprávějí, že je bylo možné zaslechnout časně ráno, kdy procházely úzkými uličkami na ranní modlitbu – krok za krokem, potichu, jako stín, který se sám pohybuje.
Kdy přišlo zrušení kláštera v roce 1782, bylo prý na faře zaznamenáno, že poslední ráno před odchodem jeptišek kostel sv. Anny neobyčejně voněl – nikoli kadidlem, ale svěžestí, jaká přichází po jarním dešti. Dvacet řeholnic a pět laických sester odcházelo v mlčení. Žádná neplakala. Zdálo se, jako by věděly, že místo nezůstane prázdné navždy.
Dnes v těch zdech sídlí knihovna – tiché místo plné slov, kde se čas zastavuje mezi stránkami stejně jako se kdysi zastavoval mezi verši žalmů. Pověst říká, že místo si odedávna vybíralo svůj osud samo: nejprve záhadný nápěv, pak slib dvou sester, pak modlitba, pak vědění. Jako by duch sv. Rosálie, přivolaný horečnatou prosbou umírající šlechtičny, toto místo natrvalo označil za azyl pro duše hledající klid. A azyl jím zůstalo, jen v jiné podobě.