Příběh: Jáma Františka
„Kopej hlouběji, ty slepý pse, nebo tě zde nechám hnízdit s krysami!“ řval Rudolf Manger a jeho hlas se odrážel od vlhkých stěn jako výstřel z pistole. Prach z drceného kamene vířil v úzkém paprsku světla, který dopadal do hloubky nové jámy. Rudolf stál na okraji, v rukou svíral těžkou hůl a oči měl zúžené do štěrbin. Pod ním, v černé tlamě země, se potil mladý pomocník, který se s každým úderem krumpáče hlouběji zapadal do temnoty, kterou lidé nazvali Františkou.
Vzduch v oné hloubi byl těžký, chutnal po železe a starém, zapomenutém čase. Byl rok osmnáct set čtrnáct a v okolí Žacléře se rozléhal jen zvuk kovu narážejícího do tvrdé skály. Rudolf nebyl mužem trpělivým. Hledal uhlí, ale víc než to hledal způsob, jak ovládnout hory. Věřil, že země schovává poklady, které patří jen těm, kdo mají odvahu ji zlomit.
Jednoho odpoledne se však stalo něco, co Rudolfovi vyrazilo z tváře barvu. Pomocník z hloubky nevykřikl o nálezu uhlí, ale jen ztuhl. Když Rudolf sestoupil dolů, aby ho proklel za lenost, našel ho stát u stěny, kde se z černé skály vyvalil podivný, modravý slabý svit. Nebylo to světlo plamene, ale spíše tlukot světla, který doprovázela tichá, rytmická vibrace. Zvuk připomínal vzdálené bušení srdce obrovského zvířete, které spalo hluboko pod nimi.
„Co je to za čertovina?“ vydechl Rudolf a dotkl se stěny. Chlad, který z kamene vyšel, byl tak prudký, že mu zmrazil prsty, přestože bylo v jámě dusno. V ten moment se z hloubky ozval hlas. Nebyl to křik ani šepot, ale zvuk, který zněl jako tisíce skleněných střepů třoucích se o sebe. Hlas nevyřekl slova, ale obraz. Rudolfovi před očima zahlédl mapu chodeb, které nevedly jen dolů, ale křížily se v labyrintu, který nikdo z lidi neznal. Viděl vodu, která tekla proti proudu, a stíny, které nepatřily žádnému z přítomných.
Rudolf se prudce odtrhl od stěny a rozkázal okamžitě zasypat tuto část jámy. Ignoroval zmatené pohledy ostatních těžařů. V jeho očích byl strach, ale i hrozivá fascinace. Od té doby se Manger změnil. Přestal být jen tvrdým hospodářem. Začal trávit noci u ústí štoly Antoni, kde jen tak stál v tichosti a naslouchal. Často mluvil k prázdnotě, jako by s někým v hloubce vyjednával o ceně za vstup do spodního světa.
Vrchol nastal v noci, kdy se v okolí Černé vody rozlehlo nepřirozené ticho. Zvířata utekla z lesů a ptáci zmlkli. Rudolf vešel do jámy sám, bez lampy, s jediným kusem křídy v ruce. Když ho o ráno našli, ležel v bezvědomí na dně, s obličejem přitisknutým k chladné zemi. Na dlaních měl vyryté znaky, které připomínaly mapu, ale žádný z místních mírů je nedokázal rozluštit. Co bylo nejdivnější, v jeho dlaních zůstávaly stopy modravého prachu, který při doteku jemně světlil, než se během několika minut vypařil do vzduchu.
Rudolf už nikdy nepromluvil o tom, co v hloubce slyšel. Do konce svých dnů jen občas zaskočil k jámě Františce, stál na jejím okraji a hleděl do temnoty s výrazem člověka, který ví, že pod nohama spí něco, co nemá jméno. Všechny pozdější snahy prohloubit jámu, instalovat parní stroje nebo ji betonovat, byly jen povrchní vrstvou nad tajemstvím, které Rudolf Manger jednou v hloubce probudil.
Dnes je jáma zaplněna směsí cementu a popílku, aby se země konečně uzavřela. Ale ti, kteří procházejí kolem místa, kde kdysi tloukla srdce hory, tvrdí, že v tichých hodinách stále slyší to jemné, rytmické bušení, které se dopracovalo až k povrchu. Kdo z nás se odváží hledat cestu tam, kde končí beton a začíná ticho, které Rudolf Manger tak zoufale chtěl utajit?