Příběh: vila Eduarda Hamburgera
„Tady to končí, pane Hamburgeru, víc už z těch stěn vymáčlit nelze!“ vykřikl stavitel Aulegk s tónem, v němž zněla mrzutost i mírná úzkost. Prach z čerstvého štuku mu seděl v kırkách a v hrdle, zatímco v hale vily se rozléhal zvuk dopadajících nářadí.
Eduard Hamburger však neslyšel. Stál uprostřed vestibulu, kde se schodišťová věž tyčila vzhůru jako kamenný prst ukazující k nebi, a hleděl do jedné z nově osazených skleněných výplní. Světlo, které pronikalo barevným sklem, vrhalo na mramor podlahy podivné, krvavě rudé a sýmodré skvrny. Vzduch voněl vlhkým vápnem, čerstvým dřevem a jemným nádechem sladového ječmene, který se Eduardovi držel v šatech, jako by ho doprovázela jeho sladovna i sem, do tohoto nového rodinného hnízda.
„Podívejte se na to,“ zašeptal Eduard a ukázal prstem na jednu z vitrážových ploch.
Aulegk přistoupil blíž a zamračil se. V jedné z barevných ploch, kde měla být pouze ornamentální rozeta, se rázem objevila postava. Nebyla tam vymalována. Byla tam jako stín, který se pohyboval proti směru dopadajícího slunce. Byla to silueta muže v klobuku, který zrovna zvedal ruku, jako by chtěl někoho pozdravit nebo varovat.
„To je jen hra světla, pane,“ odseklo stavitelův pomocník, mladý učeň s červeným obličejem. „Slunce zapadá a stíny v zahradě dělají své.“
Eduard však nepohnul ani brvou. Vzal do ruky těžký kovový klíč od hlavního vchodu a s pevným dopadením ho položil na římsu. V ten moment se v celé vile ozval zvuk. Nebyl to hluk stavby ani šumění z blízkého parku. Byl to jasný, kovový tón zvonku, který však v domě vůbec nebyl nainstalován. Zvuk přišel shora, z oblasti jehlanové střechy věže, kde nikdo nestál.
Eduard vyběhl po schodech, jeho boty rytmicky klapaly o nově položený kámen. Vzduch v horních patrech byl chladnější, téměř ledový, přestože venku v roce 1896 vládlo mírné podzimní počasí. Když dorazil k terasě s balustrádou, zastavil se. Na parapetu, přesně tam, kde se domův roh setkával s nebesy, ležel předmět. Byl to malý, starý stříbrný prsten s vyrytým znakem, který Eduard nikdy v životě neviděl.
Když prsten zvedl, pocítil prudký mrazivý tah v prstech. V tu chvíli se zpod vily, z prostor suterénu, ozvalo hluboké, dunivé zaklepání. Tři rány. Přesně tři. Jako by někdo chtěl připomenout, že dům stojí na místě, kde kdysi byly městské hradby a kde země stále uchovává vzpomínky na ty, kteří ji střežili.
Eduard se podíval dolů do zahrady, kde u kamenné fontánky stál muž. Byl oděv přiléhavý, z dob, které už dávno minuly, a tvář měl zakrytý šalem. Muž se na Eduarda podíval, lehce zvedl ruku v pozdravu – přesně tak, jak to před chvílí viděl v odrazu skla – a v jediném okamžiku, kdy Eduard zamrkal, byl pryč. Zůstal jen tichý šplouchání vody z fontány a prázdná terasa.
Od toho dne se v domě děly věci, které Eduard nikdy nikomu nevyzvěstil. Někdy v noci slyšel v lodžii v přízemí tiché rozhovory v jazyce, který zněl jako starý dialekt, a v saloních se náhle objevila vůně starého pergamenu a prachu z hradb, přestože okna byla pevně zavřená.
Eduard Hamburger žil ve své vile s pocitem, že není jejím jediným pánem. Že v každém štukovaném sloupkou a v každé zaklenuté chodbě bydlí někdo, kdo přišel dříve a kdo mu dovolil zde stavět jen za určitou cenu.
Když se dnes člověk zastaví u nároží Vídeňské a Havlíčkovy ulice a pohlédne nahoru na špičku schodišťové věže, může mít pocit, že z něj někdo z výšky pozoruje. Ten stříbrný prsten nikdy nebyl nalezen, ale v tichých hodinách, kdy město utichne, se v interiérech vily stále ozývá ten jediný, nevysvětlitelný kovový tón, který hledá svého původního majitele.