Příběh: budova Městské ubytovací kanceláře
„Kde jste ho schoval, vy blázne! To nejsou peníze, je to vstupenka do jiného světa!“
Vítězlav kropenil svou košili studenou vodou z kohoutku a zíral do zrcadla, zatímco za ním v prostorách nové Městské ubytovací kanceláře v Brně vřely vášně. Byl rok 1928 a vzduch v budově ještě voněl čerstvou vápnem, novým tmelem a leštěným dřevem. Vítězlav, mladý úředník s pečlivě uhlazenými vlasy, cítil na kůži chlad, který sálal z obrovské luxferové stěny. Právě toto světlo, rozptýlené tisíci skleněnými kostkami, vytvářelo v místnosti podivný, mléčný prostor, kde se stín člověka zdál být oddělen od jeho těla.
Před ním stál pan Bedřich, muž s tváří jako z vyhlášeného plakátu, jehož hlas rázal tichem moderní kanceláře. Bedřich nebyl obyčejným návštěvníkem, který hledal pokoj k přespání. Přišel k oknům, která se táhla v dlouhých pásích po fasádě, a s neklidem v očích sledoval pohyb lidí u nádraží.
„Vítezlave, podívejte se na ten roh budovy,“ zašeptal Bedřich náhle, a jeho hněv vystřídal děsivý úžas. „To zaoblení. Architekt Poříska do něj nevložil jen beton. Vložil do něj směr. Kdo tam vstoupí v pravém úhlu, už nevyjde stejnou cestou.“
Vítězlav se zasmál, ale smích mu utekl v krku, když si všiml, že Bedřich v ruce svírá malý, mosazný klíč, který neodpovídal žádnému zámku v tomto domě. Bedřich se přiblížil k luxferové stěně a přiložil klíč k jednomu ze skleněných kostek. V ten moment se stalo něco, co Vítězlav nedokázal vysvětlit. Světlo, které dopadalo zvenčí, se náhle zlomilo. Místo aby prostupovalo sklem, začalo se v místě dotyku s kovem kroužit v malém víru.
„Podívejte se na své hodinky,“ přikázal Bedřich.
Vítězlav zvedl zápěstí. Ručičky se nerohýbaly dopředu. Kmitaly nervózně tam a zpět, jako by se snažily prolomit neviditelný odpor. V místnosti nastalo absolutní ticho, zmizely zvuky dopravy z Nádražní ulice, utichly kroky v chodbách. Zbyl jen tichý, vysoký tón, připomínající zpěv kovu, který vibruje v mrazu.
Bedřich se s podivným úsměvem otočil k zaoblenému nároží budovy. „Tato stavba je stroj, Vítězlave. Je to brána pro ty, kteří hledají útočiště ne v hotelech, ale v čase. Já už musím jít. Zůstaňte tady a hlídejte, aby nikdo neotevřel okna v momentě, kdy slunce dopadne přesně na ty dvě kulatá okna na západní stěně. V ten čas se hranice stírá.“
Než mohl Vítězlav vydechnout nebo položit jedinou otázku, Bedřich vykročil směrem k zaoblenému rohu. Jeho kroky byly lehké, téměř neznatelné. Jakmile však jeho postava vplula do oblasti, kde se stěna plynule zakřivovala, stala se ta nejvzácnější věc. Bedřich nezmizel v žádných dveřích. Prostě se rozplynul v bílém světle, které v tu chvíli zaplavilo prostor, jako by ho samotná architektura pohltila.
Vítězlav zůstal stát uprostřed prázdné kanceláře. Vzduch byl náhle těžký a cítil v něm pach ozónu a starého papíru, přestože v místnosti nebyl žádný archiv. Rychle přistoupil k luxferové stěně, ale sklo bylo nyní chladné a nehybné. Po Bedřichovi nezůstal jediný stopa, jen mírný průvan, který rozfoukal papíry na stole.
Vítězlav v té budově pracoval ještě mnoho let. Každý den sledoval slunce, jak putuje po fasádě, a s hrůzou i nadějí čekal na moment, kdy světlo dopadne na kulatá okna. Nikdy se neodvážil Bedřicha hledat, ale každý večer, když odcházel z budovy, přitiskl ruku k zaoblenému betonu nároží. Cítil v něm slabý, rytmický tlukot, jako by v hloubi zdivů tlouklo srdce někoho, kdo tam stále čeká, až ho někdo správným klíčem osvobodí.
Kdo dnes projde kolem toho zaobleného rohu u nádraží, možná pocítí zvláštní chlad, i když je venku horké léto. Ten, kdo se do luxferových stěn podívá v pravý čas, možná uvidí stín muže s mosazným klíčem, který stále hledá cestu zpět do roku 1928.