Příběh: obilní skladiště s přístavbou správní budovy
„Tady to končí, přestaňte s tím hlukem!“ zakřičel Karl a prudce přítáhl páku výtahu, aby zastavil kovovou budku v nejvyšším patře. Vzduch byl hustý, nasycený zlatavým prachem, který tančil v paprscích světla pronikajících skrz kruhová okna. Karl se utřel čelo špinavým rukávem a pohlédl nahoru do sedmimetrové výšky lamelového krovu. Ten prostor, jedinečný v celé zemi, v ten moment působil jako obří hrdlo monstra, které právě spolklo ticho.
Vedle něj stál mladý pomocník z drážďanského skladu, který přišel pomoci s nastavením pneumatických trubek. Mladík se však nehýbal. Díval se s otevřenými ústy do prázdnoty mezi dřevěnými příčkami komor. Z hloubky budovy, odkud se táhly pásové dopravníky, se ozýval rytmický zvuk. Nebyl to hluk strojů, ale pravidelné, pomalé tleskání dlaní o dlažbu.
Karl zamrzl. Zvuk přicházel z místa, kde v tuto chvíli neměl být nikdo. Všplhal se po schodech do nejvyššího podlaží, kde se obilí sušilo a zbavovalo prachu. Vzduch zde chutnal po suchém žitě a starém železe. Když vyšel na chodníkové prázdno pod lamelovým krovem, uviděl postavu. Byl to muž v dlouhém černém plášti, který tam prostě stál. Neměl s sebou žádné nářadí, žádné zápisníky, jen držel v ruce malou skleněnou lahvičku s modrým prachem.
„Kdo jste a jak jste se sem dostal?“ vyjel to z Karla, zatímco mu v hrudi bušilo srdce.
Neznámý se neotočil. Jen pomalu zvedl ruku a rozptýlil modré zrnka do proudícího vzduchu, který proudil trubkami do nižších pater. Modrý prach se okamžitě spojil se zlatavým obilím a vytvořil v prostoru pod krovem podivnou, mihotavou mlhu. V tu chvíli se tleskání zastavilo a nahradil ho zvuk, který Karl nikdy v životě neslyšel – tisíce šepotajících hlasů, které zněly, jako by mluvily z hloubky země, z kořenů samotné Vysočiny.
Karl udělal krok vpřed, aby muho chytil, ale vteřinu předtím, než se jeho prsty dotkly látky pláště, muž prostě zmizel. Nebyl slyšet žádný krok, žádné zavření dveří, jen tichý praskot lamelového krovu, který se mírně prohnul pod neviditelnou vahou. Karl zůstal stát sám v tom obrovském prostoru, obklopen tichem, které bylo těžší než tuny zrna v komorách pod ním.
V doprovodných bytech správců v přístavbě se té noci nikdo neodvážil spát. Karl seděl v kanceláři u otevřeného okna a sledoval, jak se nad městem vznáší podivná, modravá záře. Ráno, když snesl první várku obilí z horního patra, zjistil něco, co mu vyrazilo z ruky lístek s evidencí. Zrna, která prošla pneumatickým systémem právě v době té návštěvy, nebyla zlatá. Byla studená jako led a jemně světélkovala modře.
Když se Karl pokusil zrnata zkoumat, zjistil, že v momentě, kdy je dotklo přímé slunce, začala se měnit v obyčejný prach. Zůstal jen on a ten pocit, že v nejvyšším bodě budovy, v prostoru, který nikde jinde v republice nemá obdoby, zůstal viset kousek něčeho, co do tohoto světa nepatřilo.
Karl už nikdy v horním patře nepracoval sám. Vždycky tam nechal zapálenou lampu, aby viděl, zda se v lamelovém krovu opět neobjeví stín muže, který přišel do sýpky jen proto, aby do zrn lžičku modrého prachu vpravil.
Kdo dnes vstoupí do prostor bývalého skladu, možná ještě cítí vzduchem pach starého železa a sušeného obilí, ale pokud ztichne a zvedne hlavu k lamelovému stropu, možná uslyší to samé tleskání, které kdysi zastavilo čas.