Příběh: Rodinný dům Františka Beneše se zahradou
„Ustupte, vy hlupáci, nebo vás nechám v tom blátě zapadnout až po uši!“ zakřičel Mikuláš a prudce strčil svou ruka do tváře sousedova syna, jen aby mohl lépe vidět na to, co se dělo uvnitř dřevěných stěn.
Vzduchem se nesla těžká vůně čerstvě řezaného smrku smíšená s pachem mokrého vápna a starého železa. Mikuláš stál v prachu Severního Předměstí a hleděl na stavbu, která vypadala, jako by ji sem přenesl vítr z hlubokých hor, přestože byli v srdci plzeňské roviny. Byla to zvláštní budova, srub s mohutným kamenným základem, který vypadal, jako by ho ustavěli obři z obrovských, hrubých balvanů.
V té chvíli se z horní lodžie, kde se tyčily vyřezávané sloupky připomínající prsty kostry, ozvalo tiché, rytmické klepání. Nebyl to zvuk kladiva, ale spíše zvuk nehtů o tvrdé dřevo.
Mikuláš ztuhl. Věděl, že v domě nikdo není. Stavba byla sice téměř hotová, ale majitel, muž s netrpělivým pohledem a rukama plnými inkoustu, odešel před týdnem do města vyřizovat papíry. Přesto v okně s ozdobnými rámy zahlédl stín. Nebyl to člověk, ale něco, co se pohybovalo příliš plynule, jako by se v prostoru vlnilo.
„Vidíte to?“ vydechl Mikuláš a hlas se mu zapřel v hrdle.
Klepání ustalo. Náhle se dveře s malovaným dekorem, které měly být zamčené, s hlaským skřípnutím otevřely dokořán. Zvuk byl tak ostrý, že Mikulášovi zbrněly zuby. Z temnoty chodby, kde se v horní části stopy mísily s bílým štukem, vytekla tenká proužka stříbrné tekutiny. Nevypadala jako voda, spíše jako roztavené zrcadlo, které se pomalu plazilo po podlaze směrem k nim.
Mikuláš udělal krok vpřed, hnaný zvědavostí, která přebila strach. Vstoupil do srubového pláště a vteřinu poté pocítil prudký, mrazivý chlad, který mu protnul kosti, i když venku vládlo horké léto. V hale nad ním visel mohutný trámový strop, který v šeru vypadal jako žebra obřího zvířete. Stříbrná tekutina zmizela v prasklině podlahy, ale v ten moment se z kouta místnosti ozval hlas. Nebyl to hlas člověka, ale zvuk, jako když se třou o sebe dva hladké kameny.
„Hledej v zrcadlech,“ zasyčelo to.
Mikuláš ztuhl. Pomalu se otočil k jedné ze štukových zrcadel na stěně. V odrazu neviděl svou tvář, ale viděl dům, jaký byl před staletími, nebo možná jaký bude za staletí. Viděl lidi v oděvích, které neznal, a slyšel zvuky strojů, které v jeho době neexistovaly. V odrazu stál on sám, ale jeho oči byly černé a z ruky mu vypadal klíč, který nikdy nevlastnil.
Když se rozhlédl kolem sebe, stín z lodžie byl najednou těsně za ním. Cítil na kůži ledový průvan. Prudce se otočil, ale v místnosti nebyl nikdo. Jen dveře s malovaným dekorem se pomalu zavřely a v tichu domu zůstal znít jen vzdálený zvuk korouhve, která se na střeše otáčela proti směru větru.
Mikuláš utekl z domu tak rychle, až ztratil jeden z bot. Celou cestu domů mu v uších znělo to tiché klepání. Pokusil se o tom mluvit s ostatními, ale nikdo mu nevěřil. Říkali, že se mu z horka zamýšlelo. Jenže on věděl, že v tom srubu, v těch vyřezávaných sloupcích a v hloubi kamenného suterénu, zůstalo něco, co nepatří do tohoto času.
Když se o roky později vrátil k domu, byl už tichý a prázdný. Ale když se podíval nahoru na vyřezávané šambrány oken, uviděl v prachu na parapetu otisk dlaně, která byla příliš dlouhá na to, aby patřila člověku.
Kdoen ví, co se stalo s tím stříbrným proudem a kam zmizela odpověď, kterou Mikuláš v zrcadlech našel, ale nedokázal si ji zapamatovat. Dnes už jen dřevěné stěny šeptají tajemství těm, kteří mají odvah milionů vteřin trpělivosti a stanou v tichu prázdných pokojů.