Příběh: Kříž u kostela
„Kde jsi to schoval, ty starý blázne!“, zařval Matěj a prudce strhl z ruky stařšího muže zrezivělý klíč.
Starý Ondřej jen mlčel a třeसल se v horkém srpnovém vzduchu roku 1835. Stáli před ohradní zdí hřbitova v Butovicích, kde právě dokončili stavbu nového kamenného kříže. Vzduch voněl čerstvě vápnovaným kamenem a rozžhavenou trávou, která pod nohama praskala jako suché pergameny. Matěj, sčítání daní v obci měl pod kontrolou, ale v očích měl teď jen hřivý hlad po něčem, co Ondřej údajně našel v základech nového krucifixu.
Ondřej se pokusil mluvit, ale z hrdla mu vyšel jen chraplý zvuk. Ukázal prstem nahoru, k liliovitým zakončením ramen kříže, kde v hlubokém reliéfu viselo Kristovo tělo s hlavou pokleslou k pravému rameni. Matěj ho strčil stranou a přistoupil k chladnému kameni podstavce. Prsty přejížděl po svislém břevnu, cítil jemné drážky kanelur, které vytesal řemeslník, a hledal tajný spár, jakoukoliv skulinu, která by vedla k onomu tajemství.
„V tom dřevěném kříži z roku sedmdesát šest to bylo snadné,“ šeptal Matěj sám k sobě, zatímco mu pot stékal do očí. „Ale kámen nelže. Kámen to musí držet navěky.“
Ondřej najednou vykřikl a padl na kolena. Jeho pohled nebyl upřený na Matěje, ale na stín, který kříž vrhal na hřbitovní zeď. Slunce stálo v nejvyšším bodě, přestože stín kříže se nepohyboval tak, jak by měl. Místo aby se krátce přizemil, stín se začal pomalu protahovat směrem k hrobům, jako by hledal někoho, kdo už dávno v zemi spočíval. A s tímto pohybem se z ticha rozlehlo tiché, rytmické tleskání, jako by někdo v hloubi kamene vyťukával kód, který nikdo z přítomných neznal.
Matěj ztuhl. Cítil náhlý, mrazivý chlad, který přišel z nikam tahu, přestože byl srpnový den spalující. Podíval se na své ruce a viděl, že se mu nehty začínají černat, jako by se dotkl něčeho, co bylo pohřbeno tisíce let pod Butovicemi. Zjedil Ondřeje, aby mu řekl, co se děje, ale starý muž už jen zmateně hleděl na liliové konce kříže.
V ten moment se z hloubi kamenného podstavce ozval hlas. Nebyl to zvuk hrdla, ale spíše skřípání kamene o kámen, který však zněl jako jasné, srozumitelné slovo. Matěj nepochopil jazyk, ale pocit, který z něj vyvázal, byl tak drtivý, že musel ustoupit. Vzduch kolem nich zhoustnul, stal se těžkým a cítit byl pach staré, vlhké země, která vyvstala na povrch.
Matěj v panice vrátil klíč do dlaně Ondřeje a bez jediného slova utekl směrem k vesnici. Ondřej zůstal sám. Pomalu vstal a položil ruku na vytesané datum postavení kříže. Prsty přejely po římských číslech MDCCCXXXV. Věděl, že kamenný kříž není jen náhradou za ten starý dřevěný. Byl to zámek. A právě Matějův hněv a chamtivost v něm něco probudily, něco, co v Butovicích spalo od dob, než se zde vůbec postavil první kostel.
Když se o pár hodin později ostatní vesničané vrátili k kříži, našli tam pouze Ondřeje, jak v transu čistí kamenný podstavec kusem lněného plátna. Matěj zmizel. Jeho boty zůstaly stát v perfektně rovné linii před křížem, jako by byl z nich vytržen v jediný okamžik. V botách však nebyla noha, nýbrž jen hromádka jemného, bílého prachu, který voněl jako starý vápenec.
Kdoenkoliv, kdo dnes stojí před tímto nejstarším z Butovických křížů, může pocítit ten stejný náhlý chlad v zádech, i když je venku horké léto. Kdo se však odváží přiložit ucho k kamennému podstavci, možná stále uslyší to tiché, rytmické tleskání, které v roce 1835 vymazalo jednoho muže z existence.