Příběh: boží muka na Severní zastávce
„Kde jsi to schoval, ty blázne, kde jsi to schoval!“ křičel Matěj a tasil krátký meč, jehož ocel v šeru zapálila poslední zbytky denního světla. Před ním, u paty nově postaveného kamenného sloupu, klečel muž v roztrhaném plášti, který se jen tiché smál. Ten smích zněl jako drcení suchého štěrku pod těžkou botou.
Kolem nich se vznášela hustá mlha, která stoupala z mokrých luk okolí Budějovic. Vzduch chutnal po železe a vlhkém žulovém prachu. Matěj, bývalý žoldnéř, který přežil hrůzy dlouhé války, však nespíše hledal klid než krev. Jeho zrak byl upřený na korintskou hlavici sloupu, kde v malém prostoru kaplice stále ještě zbyla stopa po něčem, co tam před minutou bylo.
Muž v plášti, kterého místní zvali jen Ondřej, zvedl ruku a ukázal prstem na žulový pramen. „Válka skončila, Matěji, ale dluhy zůstávají. Tohle místo není jen pro modlitbu. Je to kotva. Zasekla jsem tam něco, co nepatří do světa živých, ani do světa mrtvých.“
Matěj přistoupil blíž. Cítil, jak mu v dlaních taje studený pot. Pod nohama měl čtyřboký podstavec, který ještě voněl čerstvě tesaným kamenem. V té chvíli se stalo něco, co rozseklo ticho noci. Z nitra kamenného sloupu se ozvalo tiché, rytmické bušení. Nebylo to bušení na dveře, ale zvuk připomínající tlukot obrovského srdce, který rozvibroval samotnou zem pod jejich nohama.
„Co jsi tam vložil?“ vyhrkl Matěj a meč mu vypadl z ruky do bláta.
Ondřej se pomalu zvedl. Jeho oči byly prázdné, jako by v nich nebyly znicele, ale jen odraz šedého nebe. „Jen slib, který nemohl být splněn. Kousek pravdy, který by zničil všechno, co jste si tu po letech zkázy vybudovali. Teď je to uvězněno v žulovém jádru. Dokud bude sloup stát, bude tajemství mlčet. Ale až jednou kámen popraská nebo ho pohltí stín lístí, pravda vyrazí vzhůru.“
Matěj natáhl ruku k hladkému povrchu sloupu. V okamžiku, kdy se jeho prsty dotkly chladného kamene, pocítil prudký elektrický proud, který ho odhodil několik kroků dozadu. Vzduch kolem nich se náhle ochladil, až se z úst vznášela bílá pára, přestože byl mírný podzim.
Když Matěj znovu otevřel oči, Ondřej byl pryč. Zůstal jen prázdný prostor, ticho a ten podivný, téměř neslyšný tlukot, který postupně utichal, až se splynul s šumem okolních vrb. Matěj se pokusil znovu dotknout kaplice na vrcholu, ale cítil jen mrtvý kámen. Všechno, co předtím viděl, zmizelo.
Kolem nich začala růst příroda s nečekanou rychlostí. Matěj pozoroval, jak se první větve okolních stromů začínají opírat o žulový sloup, jako by ho chtěly pomalu objímat a schovat před zraky světa. Byl to boj mezi kamenem a zelení, mezi věčností a zapomněním.
Matěj se z místa odešel s pocitem, že nechal za sebou něco, co nikdy nesmí být vykopáno. Celá cesta do města mu trvala věčnost, protože v uších mu stále zněl ten tichý, hluboký zvuk z hloubi žuly.
Stupně času plynuly a sloup se skutečně stal součástí lesa, zapomenutým strážcem, který léta spál v zeleném objetí. Lidé kolem zapomněli, kdo byl Ondřej a proč Matěj v noci křičel do mlhy. Všichni však věděli, že u Severní zastávky stojí kámen, který v sobě nese něco, co nemá jméno.
Kdo dnes položí ruku na ten starý žulový sloup, možná už neuslyší tlukot srdce, ale pocítí zvláštní chlad, který nepatří do tohoto století. Tajemství Ondřejova slibu stále dřímá v hloubce kamene a čeká na toho, kdo se odváží zeptat, co se stalo s pravdou, která měla zůstat navždy pohřbena.