Příběh: dům Petr Veliký
„Tady to je, v tomto přesném bodě, kde se dřevo změnilo v drahokam!“ vykřikl Viktorín Waldner a prudce udeřil dlaní do čerstvé omítky domu na Staré louce. Prach z nově zvednutých stěn mu zanesl do hrdla, ale on se jen smál, oči měl rozšířené a horečkovité. V rukou svíral starý, vyžlutlý lístek papíru, který našel v tajném dnu kufru po svém dědečkovi.
Kolem něj v roce 1894 vřeli stavitelé. Vzduch voněl po mokrém vápně, čerstvém dřevě a síře z blízkých pecí. Josef Waldert, muž s tváří z masa a kostí, který tento dům právě stravoval do reality, na něj hleděl s nepochopením. Waldner nebyl dělník, byl to muž z vyšších vrstev, který se v posledních týdnech objevil na stavbě jako stín. Sledoval každý detail, každou dlaždičku, každý lístek keramiky, který přicházel do budovy.
„Co to zase vyvádíte, Waldnere? Máme dokončit fasádu, ne ji rozbíjet,“ zavrčel stavitel a přistoupil k němu.
Viktorín ho však neslyšel. Jeho pohled byl upřený na místo, kde dnes stojí vchod s vyřezávanou mříží. Podle jeho mapy zde kdysi, před více než stoletím, stál starý dům, ve kterém v krátké době pobýval obří panovník ze severu. Nešlo mu o historii, ale o jediné konkrétní věci. Věřil, že se v té době stala chyba v prostoru a času. Věřil, že když ten ruský car u soustružníka tvořil nohy svého stolu, zanechal v samotné podstatě domu něco, co nelze vidět, ale lze pouze vyvolat.
„Ontejsi řemeslníci říkali, že car měl ruce jako z železa a oči jako led,“ šeptal Viktorín sám k sobě, zatímco prsty přejížděl po chladném kameni. „Pokud postavíme nový dům přesně na stejných liniích, můžeme ho přivolat zpět. Stačí jen správná ozdoba, správné barvy na fasádě, aby se zrcadla v oknech vracela do správného času.“
Waldert se jen uchechtal a přikázal mužům, aby Waldnera odvedli pryč. Ale té noci se stalo něco, co v Karlových Varůvých kronikách nebylo zapsáno. Když město utonulo v mlze a jen pár lamp rozprášilo tmu Staré louky, Viktorín se vrátil. V ruce měl podivný nástroj z mosazi a kousek starého dřeva, který vypadal jako odštěp z nohy stolu.
Svědek, mladý učeň, který zrovna v budově čistil prosklené arkýře v horním patře, přisahal, že viděl v okních odrazy, které k domu nepatřily. Viděl obrovskou postavu v starých šatech, která nestála na ulici, ale zdánlivě procházela zdmi. Vzduch kolem domu najednou ztěžkl a začal smrdět mořskou solí a mrazem, přestože byl mírný podzim.
Viktorín Waldner byl nalezen ráno v bezvědomí, ležel přímo před vchodem. Jeho prsty byly černé, jako by je připalil žhavý uhlí, ale kůže byla ledová. Když se probudil, nebyl to už ten stejný muž. Přestal mluvit, přestal se smát. Jen mlčky sedával na lavičce před domem a hleděl na keramické obklady fasády s takovým výrazem, jako by v nich četl tajný dopis.
Tvrdil jen jednu věc, kterou šeptal těm, kteří mu chtěli pomoci: „On je tady. Jen je uvězněný v barvách a sklech. Čeká, až někdo znovu dotkne správného kamene.“
Viktorín zmizel z města krátce poté, co dům byl dokončen. Zanechal za sebou jen prázdný zápisník a domy, které vypadaly luxusně, ale v noci vyzařovaly zvláštní chlad. Lidé v okolí si začali šeptat, že dům není jen stavbou, ale sortsou pasti, která zachytila stín panovníka z minulosti.
Kdo dnes projde kolem domu na Staré louce číslo 42 a přiloží ucho k vyřezávaným dveřím, možná neuslyší tlukot srdcí obyvatel, ale rytmické, kovové skřípání soustružníka, který tvoří něco, co nikdy nemá být dokončeno.