Pověst: Soumarský most
Traduje se, že Teplá Vltava v těchto místech nikdy nebyla řekou jako jiné řeky. Staří obyvatelé volarského podhůří vyprávějí, že voda zde teče jinak – pomaleji, s jakousi váhavostí, jako by si byla vědoma toho, kolik životů, kolik pytlů soli a kolik lidských tajemství prošlo přes její hladinu za staletí. A právě v té váhavosti, říkají, leží záhada starého mostu, jehož kamenné základy nikdo dodnes nenašel.
Bylo to v dobách, kdy Zlatá stezka žila a dýchala obchodem. Soumary – tlupy soumarů se svými nakládanými koňmi – se táhly z Pasova přes hory do Prachatic i Českého Krumlova a nesly s sebou to nejcennější, co tehdejší svět znal: sůl. Bílé zlato. Každý pytel měřil vzdálenost v únavě a každý přechod přes Teplou Vltavu byl malým svátkem, neboť člověk přestoupil z bavorské země na českou a věděl, že cesta jde dolů, k trhům a odměně.
Most zde stál od nepaměti. Říká se, že sám pasovský biskup Ota z Lonsdorfu ho zmiňoval v listině jako „most v lese" – pontem in silva – a nařídil, aby peníze z mýta šly na jeho opravy. Ale který most to byl? Ten dřevěný, trouchnivějící v mlze, o němž ani kronikáři nevěděli, kde přesně stál? Podle pověsti byl ten první most jiný než všechny ostatní, protože ho postavili ne tesaři, ale samotní obchodníci ze zbývajících peněz z tuctu jízd. Každý přiložil trám, každý zatlukl hřeb, a most tak nepatřil nikomu a zároveň všem. Proto prý stál tak dlouho, proto prý byl tak pevný, že ho nekácely ani povodně, ani zimy.
Ale třicetiletá válka nepromíjela nikomu. Teplá Vltava se stala hranicí mezi živými a mrtvými, a přechod přes ni si žádal daň v krvi. Staří vyprávějí, že v roce, kdy boje vrcholily, stál na mostě starý hlídač – říkali mu Melchior, ač nikdo nevěděl, odkud to jméno pochází. Celé noci svítil lucernou a volal na vojáky z obou stran, ať si jdou svou cestou, že most není jejich. Jedné noci lucerna zhasla a Melchiora nikdo víc neviděl. Most sice přežil válku, ale když ho v roce 1652 prohlédli prachatičtí, byl v havarijním stavu – jako by mu náhle chyběla ta neviditelná ruka, která ho po léta držela pohromadě.
Poválečné generace stavěly most znovu a znovu. Betonový z roku 1937 nevydržel ani osm let – roztřásl ho výbuch v závěrečných dnech druhé světové války, když ustupující vojáci vyhodili jeho pilíře do povětří. Říká se, že v tu noc bylo slyšet po celém lese zvláštní zvuk – ne jen rachot výbuchu, ale cosi jako praskání dřeva, jako by kdesi pod vodou padal jiný, starší most, ten neviditelný, ten o němž nikdo nevěděl kde stojí.
A právě proto, říkají lidé z okolí Volar, se pozůstatky původního mostu dosud nepodařilo najít. Základy leží hluboko pod nánosem bahna a rašeliny, zalité tmavou vltavskou vodou, a nevydají svá tajemství tak lehce. Někteří staří lesníci tvrdili, že za soumraku, když mlha sedá na hladinu, je vidět na vodě odlesk světla – jako by dávná lucerna hlídače Melchiora dosud svítila někde v hloubce.
Soumarský most je místem, kde se čas překládá jako listiny z jedné ruky do druhé. Každá generace ho postavila znovu, každá válka ho srazila k zemi, a přece stojí – jako by samotná řeka odmítala být bez přechodu. Pověst říká, že dokud most stojí, sůl a obchod a lidský pohyb světem nezastaví ani žádná zima. A záhada původního mostu tu zůstane tak dlouho, dokud Teplá Vltava neprozradí, co skrývá pod svou hladinou.