Příběh: Vila Rudolfa Larische

Rudolf Larisch prudce přitáhl těžké dřevěné dveře, aby umlčel to neustálé, rytmické škrábání z chodby. Světlo jeho olejové lampy se třáslo v neklidném proudu vzduchu, který vnikal skrze ještě nevykládaná okna. Vůně čerstvé, mokré omítky a čerstvě opracovaného kamene mu tlačila do hrdla, ale pod tím vším se vznášel ještě jiný pach – těžký, sladký a nepatřičný, připomínající vodu z hlubokého, nehybného rybníka.

Zůstal stát v hlavní hale a zatajil dech. Nad jeho hlavou se v temnotě tyčily masivní nosníky, které vypadaly jako žebra obrovské, kamenné bestie. Stíny se v rozích haly nekonečně natahovaly a tančily podle každého závanu větru. Rudolf věděl, že v domě by neměl být nikdo jiný. Pracovníci skončili o hodinu dříve a dozorce už dávno odešel do města. Přesto to škrábání pokračovalo, tentokrát už zespodu, od schodiště vedoucího do suterénu.

Vydal se po dřevěných schodech. Každý krok zněl v prázdné budově jako výstřel z pistole. Lampou osvětloval střídající se plochy hladkého vápna a hrubého, červeného zdiva, kterému v měsíčním světle přicházel temný, až krvavý nádech. Když dorazil k ústí suterénního prostoru, chlad mu okamžitě vystřelil z bot směrem k srdci. Nebyl to jen chlad večerního vzduchu, ale hluboký, mrazivý táh z hloubi země.

V pánském pokoji, tam, kde se právě dokončovala gotická úprava krbu, stála postava.

Rudolf ztuhl. Lampu zvedl výš, až se plamen vzepřel a světlo prořízlo tmu. Muž stál zády k němu, zahalen v těžkém, tmavém oděvu, který se zdál být vyroben z něčeho mnohem hustšího než běžná vlna. Nebyl to pracovník. Postava se nehybně dívala na kamenné řezbání u krbu, jako by v nich hledala ztracené slovo.

„Kdo jste? Jak jste se sem dostali?“ hlas se mu zlomil, ale nedokázal vykřiknout.

Postava se nepohnula. Rudolf udělal krok vpřed, těžké boty mu zaklepaly o podlahu. V tu chvíli se vzduch kolem něj změnil. Ta sladká, rybniční vůně se stala tak intenzivní, že se mu udělalo na zvracení. Muž v temném oděvu se začal pomalu otáčet, ale jeho pohyby nebyly lidské – byly to trhané, neúprosně pomalé pohyby něčeho, co se snaží napodobit život.

Rudolf se pokusil vykročit, ale nohy mu ztěžkly, jako by se ho podlaha snažila pohltit. Lampu v jeho ruce pohltila tma. Plamen zhasl, aniž by ho rozfoukal vítr. V absolutní tmě slyšel jen ten zvuk – ne škrábání, ale tiché, vlhké šustění látky o kámen, které se přibližovalo přímo k němu.

„Rudolfe...“

Hlas neřekl člověk. Byl to zvuk, jako když se trhá mokrá země.

Když se o několik minut později v úzkém průlezu za světla ranního slunce objevila první pracovní četa, našli ho sedět u krbu. Byl bledý jako vápenná omítka na stěnách a jeho oči upřené do prázdna. Kolem krbu, na místě, kde stála neznámá postava, byla na hladkém kameni otisk lidské dlaně. Nebyl to však otisk prachu, ale mokrá, černá skvrna, která ani po hodinách míchání a čištění nezmizela a z níž neustále vyvěvála pach stojaté vody.

Dodnes se lidé u této vily zastavují a hledí k oknům v suterénu. Někteří tvrdí, že v noci, když se nad Bezručovým vrchem rozplyne mlha, lze v temnotě hale spatřit pohyb něčeho, co už dávno nepatří mezi živé, ale stále odmítá opustit svůj nový, kamenný domov.