Příběh: továrna na výrobu žesťových nástrojů Bohland a Fuchs
„Tady to končí, ticho musí být absolutní!“ zakřičel Friedrich a prudce přetískl mosazný ventil obrovské tuby, která v zaprášené dílně vypadala jako zbloudilý mořský monster. Vzduch v prostorách firmy Bohland a Fuchs byl hustý, nasycený pachem roztaveného kovu, lehce kyselý a těžký jako vlhká hlína z břehu Stříbrného potoka.
Vedle něj stál mladý učeň Elias, který se třásl celým tělem. Ne z chladu, i když stěny z červených cihel s glazovanými zdobami vnímaly mrazivý průvan, ale z toho, co se dělo uvnitř onenho kolossálního nástroje. Riesen-Bass, ta největší tuba, jakou kdy lidská ruka zformovala, nestála v ten večer jen tak. Byla zapojena do podivného systému trubek, které vedly hluboko do základů budovy, tam, kde kdysi stával starý mlýn.
„Foukej, Eliasi! Teď!“ přikázal Friedrich.
Elias se nadechl, až mu praskly švy v košili, a vypustil celý svůj vzduch do ústí nástroje. Místo očekávaného hlubokého tónu se však ozvalo něco, co v žádné knize o hudbě není popsáno. Nebyl to zvuk, byl to tlak. Kovová stěna tuby se začala chvívat, ačkoliv nikdo do ní netloukl. V dílně začaly vibrovat sklenice na stole a jemné plechy křídlovek, které čekaly na expedici do Ameriky, začaly vyzvánět samy od sebe, jako by je poháněl neviditelný dirigent.
Friedrichs oči se rozšířily. Ruka mu sklouzla z ventilu, když uviděl, jak se z hrdla obří tuby začíná matériauovat mlha. Nebyla to pára z moderních strojů, které Martin Fuchs do továrny zavedl. Byla to hustá, stříbrná substance, která se v rytmu tónů kroutila do spirál a tvořila tvary, které připomínaly lidské postavy.
„Co to je za hudba?“ vydechl Elias a zapomněl na to, že už neměl dech.
Z hloubi nástroje se ozval hlas. Nebyla to řeč, ale soubor tónů, které zněly jako tisíc pozounů hrajících v dokonalém souladu, přestože v místnosti byli jen dva muži. Zvuk byl tak hluboký, že jim otřásal vnitřnostmi a v krku cítili pachuť staré mědi a rzi. Mlha se začala přelévat přes okraj tuby a plnit podlahu, zakrývající boty obou mužů.
Friedrich se pokusil nástroj odsunout, ale tuba jako by byla přirostlá k zemi. V ten moment se z mlhy vynořila ruka. Byla šedá, průsvitná a měla prsty dlouhé jako tónské prsty hudebníka, jen mnohem bledší. Ruka se pomalu natáhla k jedné z malých křídlovek ležících na stole, jemně ji dotkla a vtiskla do kovu symbol, který tam předtím nebyl. Nebyla to kotva firmy, ale znak, který připomínal pětilobý květ z hloubek země.
„Zastav to!“ křičel Friedrich, ale Elias už nemohl. Byl v transu, jeho rty byly přitisknuté k houthu tuby a foukal s intenzitou, která popírala lidské možnosti. Tvář měl rudou, žíly na čele mu pulzovaly, ale oči měl prázdné, jako by viděl jiný svět.
Najednou se ozval ostrý zvuk, jako by prasklo tlusté lano. Všechen zvuk utichl. Mlha se během jediného mraku vpila zpět do hrdla Riesen-Bass a v dílně nastalo ticho tak absolutní, až v uších začalo pískat. Elias zhroutil do bezvědomí.
Friedrich pomalu přistoupil k oné malé křídlovce. Kov byl ledový. Na místě, kde se dotkla průsvitná ruka, byla v mosazi vypálená díra ve tvaru květu, která vypadala, jako by ji tam vytavila tisícistupňová žehlička, přestože kov kolem zůstal studený.
Když se učeň probudil, netušil, co se stalo. Friedrich mu nic neřekl. Jenno tu tubu, ten obří nástroj, který měl být pýhou světa a cestovat až do New Yorku, nechal odvést do skladu, kde zůstal zapomenut. Friedrich však do konce svého života každou noc navštěvoval dílnu. Stával u stěn z červených cihel a přiložil ucho k zemi, kde pod budovou tekly potoky a staré šolchy.
Tvrdil, že z hloubek země stále slyší ozvěnu toho jediného tónu, který nepatřil do tohoto světa. Kdo dnes vstoupí do tichých prostor bývalé továrny, možná pocítí, jak mu pod nohama jemně vibruje zem, jako by někdo hluboko pod povrchem stále čekal na správný dech, aby mohl znovu vyhrát svou zakázanou píseň.