Příběh: Dům čp. 75
„Tady to je, v tomhle výklenku, přesně pod nohama Panny Marie!“ křičel Dominik Tumliř a prudce zatlačil svou pravicí do vlhkého tmelu mezi kameny barokního štítu. Prsty mu klouzaly po studeném povrchu fasády, zatímco z náměstí v Kolíně stoupal zvuk kočárů a křik obchodníků. Dominik nehledal zlato ani drahokamy. Hledal odpověď na otázku, která mu znepokojila spánek od té chvíle, co dům převzal.
V dlani najednou pocítil něco ostrého. S prudkým trhnutím vytáhl z hloubky zdi malý, vyřezávaný dřevěný klíček, obalený v ztuhlé kůži. V tu chvíli se nad ním v nicotě pohnula socha Panny Marie. Dominik ztuhl. Nebyla to vítrná vlnka, ale jasný, pomalý pohyb hlavy sochy, která se zdánlivě podívala přímo na něj. Vzduch kolem něj náhle zhoustl a zaplnil ho pronikavý, sladký pach starého kadidla a hnijících růží, přestože byl prosinec a kolem vládla mrazivá zima.
Dominik vběhl dovnitř, kde ho přivítala tma dlouhé chodby. Boty mu klapaly o kamennou dlažbu a ozvěna se vracela z hloubi domu jako šepot někoho, kdo ho už dávno opustil. Sklonil se k zemi a v doprovodu chvějícího se světla svíce klesal do hlubokých sklepů. Cítil, jak se s každým krokem mění teplota; ze studeného průvanu se stalo těžké, dusivé teplo, které mu svíralo hrdlo.
Když dorazil k nejstarší části, kde byly stěny vysekané přímo do skály, zastavil se. Před ním stál středověký portál, tichý svědek staletí. Klíček v jeho ruce začal vibrovat. Dominik ho zasunul do neviditelného otvoru v kameni, o kterém věděly jen prastaré plány, jež našel v zaprášeném kufru svého předka. Prasknutí zámku znělo v tichu sklepa jako výstřel z pistole.
Dveře se rozestoupily a odhalily malou komnatu, které by v domě neměly být. Uprostřed místnosti stál jediný stůl z tmavého dřeva, na němž ležela otevřená kniha a zapálená svíce. Plamen svíce stál naprosto nehybně, jako by čas v této místnosti ztuhl. Dominik přistoupil blíž a ztuhl. V knize byla detailní kresba domu, v němž právě stál, ale s jedním zásadním rozdílem. Na obrázku chyběl barokní štít, který on sám právě před hodinou renovoval. Místo toho tam byla vyčítaná zpráva: „Kdo otevře dveře, stane se součástí základů.“
V tu chvíli se za ním dveře s hlučným duněním zavřely. Dominik se vrhl k nim, rval za kličku, ale ta byla ztuhlá jako kámen. Když se znovu otočil k nim, svíce na stole zhasla. V naprosté tmě zaslechl jemný, ženský smích, který nezněl z prostoru kolem něj, ale z hloubky samotných stěn. Cítil, jak se pod jeho nohama začíná hýbat země, jako by dům dýchal a pomalu ho pohlcoval do svých lůn.
Když ho druhý den ráno našli sluhové, stál Dominik uprostřed chodby v přízemí, hleděl prázdným pohledem do prázdna a v ruce svíral hromadu prachu. Nebyl schopen pronesut jedno slovo, jen neustále ukazoval prstem směrem k fasádě, kde v hlubokém výklenku stále stála socha Panny Marie. Jenže její výraz se změnil. Už ne vyzařovala mír, ale tajemný, triumfální úsměv, jako by právě získala nového strážce pro své podzemní síně.
Dům čp. 75 zůstal stát, s hlubokými sklepy, které uchovávají tajemství každého, kdo se pokusil v nich najít pravdu. Kdo dnes projde kolem tiché fasády, možná v tom tichu zaslechne ozvěnu klíče, který se otáčí v zámku, který už dávno neexistuje.