Příběh: veřejná pumpa U Fitzů
„Kde jste to schoval, vy starý lháři!“ zakřičel mladý úředník v nažahlaném fraku a prudce zatřásl rameny stařec s vyblýcenými očima, který se křečovitě držel litinového okraje pumpy.
Kolem nich hučelo Plzeňské Předměstí. Vzduch byl těžký prachem z blízkého nádraží a pronikavým pachem uhlí, které v otevřených vagonech putovalo z Mirošovských dolů do světa. Právě v tento okamžik, když slunce dopadalo na lví hlavy zdobící vysoký litinový jehlan, se stalo něco, co v Rokycaních zpochybovalo zdravý rozum všech přítomných.
Stařec, kterého všichni znali jako pana Matěje, jen tichým hlasem zasmál se a ukázal prstem nahoru, k litinové soše ženy, která s nehybným pohledem hleděla do prázdna na vrcholu pumpy. Úředník, jmenovaný jako pan Karel, zruděl v obličeji. Přišel pro papíry, které měly rozhodnout o budoucím osudu místních pozemků, a Matěj je zřejmě vzal jako rukojmí v nějaké své bizarní hře.
Karel s hněvem sáhřl po rukávu starce, ale vteřině, kdy se jejich kůže dotkla, se z lvího chrliče, ze kterého obvykle jen klidně stékala voda do velké mušle, ozval zvuk, který připomínal hluboký, hrdelní smích. Voda, která doposud tekla průzračně, náhle ztmavla do barvy hustého, černého inkoustu.
Lidé na chodníku se zastavili. Zvuk byl tak intenzivní, že přehlušil hluk železniční vlečky. Karel v šoku pustil starce a odstoupil. Černá tekutina netekla jen tak; tvořila v mušle složité vzory, skoro jako by někdo do vody psal neviditelným perem. Matěj se začal třást, ale ne strachem. Jeho tvář se rozjasnila podivným triumfem.
„Kdo ji probudí, ten dostane odpověď, kterou nehledal,“ zašeptal stařec tak tiše, že to slyšel jen Karel.
V ten moment se z hlubin země, z hloubky studny, pod kterou stál tento zdobený litinový kolos, ozvalo dunění. Nebylo to otřesení zemí, spíše to byl rytmický tlukot obrovského srdce. Karel pocítil v dlaních mrazivý chlad, přestože byl letní den. Podíval se nahoru na železnou ženu na vrcholu pumpy a zdálo se mu, že její kamenný obličej lehce zevřal rty.
Pak se všechno zastavilo. Černá voda v mušle v jediném mžiku zmizela a byla nahrazena křišťálově čistým proudem. Dunění utichlo, jako by ho někdo prudce uťal. Karel se znovu podíval na pana Matěje, aby mu vyvrchal svou zlost, ale tam už nikdo nestál.
Chodník byl prázdný. Starec zmizel vprostřed dne, v obklopení svědků, bez jediného kroku směrem k blízkým ulicím. Zůstal jen Karel, zmatený a s prázdnýma rukama, a lví hlavy, které teď vypadaly mnohem hrozivěji než předtím.
Karel se později snažil zjistit, kdo byl pan Matěj. Ptal se v administrativě dolů, ptal se v okolních domech, dokonce i v hotelu, který v té době vile U Fitzů v podobě soukromého sídla ovládal. Nikdo si však nikoho s tímto jménem nepamatoval. Jako by ten muž nikdy neexistoval, jako by byl jen stínem vyvolaným samotnou pumpou.
Jediné, co zbylo, byla jedna jedelná stránka z dopisů, kterou Karel našel druhý den ráno položenou přesně na žulovém soklu pumpy. Papír byl suchý, ale voněl starým železem a hloubkou studny. Text byl krátký: „Některé věci zůstávají v hloubce, dokud jim někdo nedovolí vyšeptat své tajemství.“
Karel už nikdy nenaléhal na hledání ztracených papírů. Místo toho se však každého dne vracel k lvímu chrliči. Stával se z něj stálým návštěvníkem, který jen mlčky pozoroval, jak voda stéká do litinové mušle. Čekal na okamžik, kdy se voda znovu zčerná a kdy z hloubky země znovu zaplatí tlukot srdce, které nepatří žádnému zmrtalníku.
Kdo dnes stojí u této zdobné pumpy a naslechne tichu mezi hluky města, možná ucítí ten stejný mrazivý chlad v dlaních, který kdysi paralyzoval jednoho ambiciózního úředníka. Litinová žena na vrcholu stále hledí do dálky a lvi střeží tajemství, které se odmítá vyzradit komukoliv, kdo nemá odvahu se ptát.