Příběh: Hendlův dvůr
„Takhle to být nemůže, ty zloději, ty vyvrženci!“ řval Matěj a v rukou svíral těžký dřevěný nůz, kterým v hněvu sekal do vlhkého bláta před branou. Před ním stál soused z vedlejšího pole, tvář rudá jako zralé hrozny, a s kouskem hlíny na botě ukazoval na hranici vinic, kde se právě hřídl první mrazík. Vzduch voněl po mokrém listí, starém víně a ostrém kouři z komínů, které se nad Dejvicemi tahly jako šedé provázky.
Matěj nebyl pánem tohoto dvoru, byl jen jeho nejvěrnější službou, mužem s dlaněmi tak drsnými, že by jimi mohl brousit železo. Celý svůj život strávil v prachu a potu tohoto statku, který se tehdy jmenoval Šárecký dvůr. Znal každý kámen klenby, každou prasklinu v zdi hospody a přesně věděl, kolik kbelíků vody z nádrže před domem stačí, aby se zklidnil hlad v hroznových lískách.
„Tvá hranice skončila u toho dubu, Matěji, a ne o pět kroků dál!“ křičel soused a plivl do prachu.
Matěj se zastavil. Svlékl si z ramen hrubý vlněný plášť, pod kterým měl jen lněnou košili prosvítající potem i v tomto chladu. Pomalu se sklonil, začal hrabat hlínu prsty a vyhrabal z ní malý, zrezivělý hřebík, který tam zatloukl ještě jeho otec předtím, než ho země pohltila.
„Tady končí tvůj hlad a začíná moje potrava,“ řekl Matěj tichým, chraplavým hlasem, který však prořízl vzduch jako nůž. „Kdo se dotkne jediného hroznu z této řady, ten si bude muset zodpovídat před proboštem, když půjde čepovat pivo do krčmy.“
Spory o hrobny a hranice byly v onom barokním době běžné, ale pro Matěje to nebylo o zemi. Bylo to o jeho dceři, Annušce, která v koutě dvora seděla s knihou v ruce. Byla to dívka s očima jasnými jako ranní rosa, která se odmítala dívat na svět jako na pouhý soubor polí a lůk. Matěj pro ni šetřil každým grošem, každým kbelíkem vína, který se mu podařilo tajně prodat v noci, aby mohl zaplatit učitele, který v pronajaté části dvoru tajně vyučoval děti.
Zima však přišla dříve a s větší mocí, než kdokoliv čekal. Ledové vítry z hřebenů kopců bičovaly stěny usedlosti a v noci mrzlo tak silně, že v koutích místností kvetly krystaly ledu. Matěj viděl, jak jeho dcera hubne a jak jí chlad vniká do plic. V domě byl chlad, který nešel zahřát ani největším ohněm, protože dřevo v špýcharu docházelo a ceny stoupaly.
Jednoho večera, když tma obklopila dvůr a z nádrže před domem se ozývalo jen tiché praskání mrazícího se povrchu, Matěj udělal něco, co selská čest nedovolovala. Vykradl se do vinic, kde v tajných sklepech pod zemí zůstalo poslední, nejlepší víno, určené pro pány z Mitrovic. Věděl, že za krádež hrozí bičování nebo vězení. Ale když se podíval na Annušku, která třesla zimnicí i pod třemi vrstvami vlněných koberečků, přestal přemýšlet.
Vynesl z hloubi země tři velké sudy. Nechtěl je prodat. Odnesl je k sousedovi, s nímž se před měsícem tak hrozivě hádal o pět kroků země.
Soused stál u svých dveří v šokovaném mlčení. Matěj mu sudy položil k nohám a bez slova ukázal směrem k oknu své dcery.
„Vím, že jsi tvrdý jako kámen,“ řekl Matěj a hlas se mu trochu třásl, „ale tvůj syn má v domě největší pec v celém kraji. Prodej tohle víno v Praze, kup dřevo a uhlí, a přines ho sem. Ne pro mě, ale pro ni. Až bude jaro, vrátím ti to v práci na tvých polích, až do konce svých dnů.“
Soused se díval na víno a pak na vyčerpaného muže před sebou. V oné chvíli v něm něco prasklo. Nerozeznatelný selský hněv ustoupil něčemu, co v oněch dobách zřídka dostávalo jméno, ale co bylo silnější než majetek.
Když druhý den ráno Matěj vstával, slyšel v dvoře skřípání kol a tloučení dřeva. Soused nepřišel s penězi, přišel s celým vozem uhlí a dvěma vlněnými přikrývkami, které kdysi patřily jeho matce.
Matěj už nikdy nesebebebe líně nehlídal hranice svých vinic. Přestal bojovat o každý centimetr hlíny. Když ho lidi ptali, proč už neřve na souseda, jen se usmál a pohlédl na Annušku, která už mohla v teple číst své knihy.
Dnes už v Dejvicích nevidíte ani jednu hroznovou líska, ani tiché hladiny vodní nádrže. Ale kdo se zastaví u tichých zídek tohoto dvoru, možná v hloubce kamenů ucítí ten zvláštní chlad, který byl kdysi roztopen jediným aktem sebeobětování.