Příběh: Kaplička svaté Barbory
Krvavý meč v pravé ruce už nevážil skoro nic, přesto ho Matěj z Lipnice stiskl tak silně, až mu zbělely klouby. Dech měl krátký, rvaný, a v hrdle ho pálilo jako z rozžhaveného uhlí. Za ním, v úzké uličce Hradčan, znílo echo jeho vlastních kroků, které zněly jako údery kladiva do rakve. Musel zmizet. Musel najít místo, kde ho tma pohltí dříve, než ho dohnali ti, které zradil.
Zastavil se prudce před zdí paláce. Před ním se v kameni otvíral půlměsíčkovitý výklenek, střežený ornamentální mříží, která vypadala jako mrazivé pavučiny zlitý do železa. Matěj se přitiskl k chladnému kameni. Vzduch kolem něj voněl po starém prachu, vlhkosti zdi a vzdáleném kouři z komínů Prahy. Vzhlédl. Nad ním, v hloubi niky, shlížela na něj svatá Barbora. Její tvář na fresce byla klidná, téměř lhostejná k chaosu, který v sobě nosil.
Kolem něj se vznášela mlha, která mu obalila boty jako bílé rouno. Matěj se podíval na své dlaně. Byly špinavé, s rudými skvrnami, které nešly smýt. V hlavě mu stále zněl křik muže, kterému včera v noci v tichosti lesa přejel čepelí hrdlo jen proto, aby získal pár zlatých dukátů a uznání u dvora. Teď ty dukáty ležely v jeho kapse jako horké uhlí, které ho pálilo skrz látku kabátu.
„Proč tady stojím?“ vyštěkl do ticha, a jeho hlas zněl cize, zlomeně.
Zatlačil rukama do mříže. Kov byl ledový, přenesl mu chlad až do morku kostí. V ten moment se stalo něco, co nedávalo smysl. Slunce bylo dávno pryč, ulice byly temné, přesto se z hloubi kapličky začalo šířit světlo. Nebyl to plamen svíce ani odlesk měsíce. Byl to jemný, mléčný jas, který se pomalu rozlil po stěnách a osvítil obrazy na zadní stěně.
Matěj ztuhl. Jeho oči přejely po fresce. Viděl tam rytíře, podobné jemu, kteří byli naraženi na kůly. Viděl jejich zvrácené tváře, jejich agónii a beznaděj. Cítil, jak se mu hruď svírá, jako by mu někdo položil na prsa těžký mramorový kvádr. V tom světle už neviděl jen barvy na omítce, ale slyšel šepot. Nebyl to hlas, který by mluvil slovy, byl to spíše proud obrazů, pocitů a hříchů, které mu byly vraceny zpět.
Vtom se zrohu uličky ozval zvuk. Kovové pobřiskávání zbroje. Přišli.
Matěj se chtěl odvrátit a utéct do stínů, ale nohám jako by vyrostly kořeny do prašné země. Podíval se znovu na svatou Barboru. V jejím pohledu už nebyla lhostejnost, ale zvláštní, tiché očekávání. V ten moment přestal bojovat. Pustil meč, který s kovovým cinknutím dopadl na dlažební kameny. Ten zvuk byl v tichu noci ohlušující.
Když první z pronásledovatů vyrazil zpoza rohu a zvedl zbraň k úderu, Matěj se nepohnul. Jen zavřel oči a přitiskl čelo k chladné mříži kapličky. Vteřinu předtím, než by se čepel srazila s jeho krkem, pocítil na tváři náhlý, teplý proud vzduchu, jako by ho někdo políbil nebo zakryl křídlem.
Když otevřel oči,muži před ním stáli zmatení. Neviděli ho. Stáli jen pár kroků od něj, ale hleděli skrz něj, jako by byl jen stínem nebo prázdným místem v prostoru. Matěj se pomalu odsunul od mříže a vykročil mimo ně, neviditelný, neznatelný, s prázdnými rukama a srdcem, které poprvé po letech přestalo tlouci v rytmu strachu.
Kde zmizel zbraň a kde zmizely peníze, nikdo z pozdějších svědků neví. Jen mříž kapličky svaté Barbory stále chrání tajemství muže, který tam přišel jako vrah a odešel jako duch, který našel cestu k tichu. Kdo dnes v Loretánské ulici zastaví své kroky a pohlédne do hloubi niky, možná pocítí ten stejný náhlý průvan, který v barokní Praze jednou změnil osud jednoho zbloudilého rytíře.