Pověst: Komenského náměstí
Traduje se, že když dělníci v roce 1863 přiložili první krumpáč na zdivo Císařské brány, stará hlídačka trhu jménem Anežka Wachslerová se odmítla pohnout z místa a celý den hleděla na padající kameny se zaťatými rty. Říkala, že brána pamatuje doby, kdy pod jejím obloukem projížděli císařští jezdci a kdy město dýchalo jinak — těžce, ale hrdě. Kdo zboří bránu, tvrdívala, musí na jejím místě postavit nového strážce. Jinak bude náměstí, které tam vyroste, celá léta neklidné.
Strážce tam skutečně stál — a stál tam dříve, než bránu vůbec zbořili. Byl jím plukovník Karel von Kopal, jehož bronzová podoba od slavného sochaře Antonína Dominika von Fernkorna byla odhalena roku 1853, ještě když Císařská brána strmě trčela za jeho zády. Starousedlíci vyprávějí, že Fernkorn — muž, jehož ruce tvarovaly bronzové jezdce pro vídeňské náměstí — přijel do Znojma krátce před dokončením díla a celou noc strávil sám u rozdělaného ohně v kamnářově dílně poblíž náměstí. Co dělal, nikdo nevěděl. Ráno ale prý řekl, že socha musí stát tak, aby Kopalův pohled mířil přesně tam, kde kdysi bývala brána. Jako by mu plukovník hlídal záda i po smrti.
Staří obyvatelé věřili, že bronzový Kopal skutečně střeží klid náměstí. Povídalo se, že v noci před bouří se zdá procházejícím kolem, jako by se postava na podstavci lehce pohnula — otočila tvář po větru, který přichází od severu, od vinic a hlubokých údolí Dyje. Děti se mu v zimě bály přibližovat, protože sněhová čepice na jeho hlavě nikdy nevydržela tak dlouho jako na ostatních sochách ve městě. Jako by pod ní pulzovalo nějaké tiché teplo.
Pak přišel rok 1920 a s ním nový stát, nové časy a nová jména. Kopalovo náměstí se přejmenovala na Komenského. Česky mluvící radní rozhodli, že prostor patří národnímu učiteli národů, ne habsburskému důstojníkovi. Německy mluvící sousedé se loučili s tím jménem po svém — tiše, u pivního stolu v blízkých hostincích, pohledem upřeným do dna sklenice. Přesto nikdo nepožadoval, aby byl pomník odstraněn. Říká se, že i ti nejzapálenější čechoslovakisté cítili, že Kopal na svém místě prostě patří. Jako by byl přirostlý ke znojemské půdě ještě hlouběji než kameny zbořené brány.
Schillerova kolonáda kousek opodál, starší než Kopalův pomník, prý pamatuje i to, když se na náměstí hrávaly koncerty za letních večerů a vůně lip splývala se zvukem smyčců. Staré ženy sedávaly na lavičkách a šeptaly, že Kopal tehdy naslouchá nejvíce pozorně — že v jeho kovové tváři lze ve světle lamp zahlédnout cosi jako spokojenost.
Komenského náměstí ve Znojmě je místem, kde se dvě epochy a dvě řeči dotkly jednoho kamene a nepotřebovaly k tomu ani smlouvy, ani výnosy. Bronzový plukovník přežil přejmenování, přežil válku i obnovu v letech 2009–2010, a stojí tam dál — jako němý svědek toho, že místa mají svou vlastní paměť, hlubší než jakékoli nařízení. Pověst říká, že dokud stojí Kopal, brána se nevrátí, ale její duch bdí nad náměstím v podobě sochy, která nezestárla ani o rok.