Příběh: Starý a nový zámek Jindřichovice
„Ustup, Drslave, nebo ti rozsekám hrdlo dříve, než stihneš vyřknout své modlitby!“
Křik rozšeplal ticho gotických chodeb a ozvěna se odrazila od vlhkých kamenných stěn. Drslav z Jindřichovic se přitiskl zády k chladnému povrchu zdi, prsty křečovitě svíral jílku svého meče. Vzduchem se vlnil těžký, sladký pach hnijících listů, který pronikal i skrz těžké dubové dveře z dvora. Světlo jediné pochodně, která blikala v držáku na chodbě, vrhalo na zeď obrovské, tančící stíny, jež vypadaly jako prsty hýkajícího ďábla.
Proti němu stál muž s tváří zvrácenou nenávistí, jehož zbroj byla špinavá od prachu cest z Velhartic. Drslav neviděl v jeho očích rozum, jen spalující touhu po něčem, co v těchto zdech dávno zakopali.
„Kde je to místo, Drslave? Kde jsi schoval to, co nepatří smrtelníkovi?“ zasyčel útočník a udělal pomalý krok vpřed. Kovy jeho zbroje při každém pohybu skřípaly, zvuk připomínal drcení kostí.
Drslav polkl. Věděl, že jeho otec, Oldřich, který kdysi trpěl v okovech na Novém Hradě, mluvil o tajemství, které je vázalo k této půdě silněji než rodové pouto. Byla to tíha, která se nesmí dostat na povrch, stín, jenž přebývá v základech jejich tvrze. Pokud by se to tajemství dostalo do špatných rukou, Jindřichovice by se staly hrobem pro všechny, kdo v nich dýchají.
„Nikdy to nenajdeš,“ vydechl Drslav a jeho hlas se třásl, přestože se snažil o pevnost. „Země si svou daň vybrala už dávno. Drha, kterého tady pohřbili, stále hlídá cestu dolů.“
Útočník se krátce a chladně zasmál. Ten zvuk byl jako praskání suchých větví v mrazu. Bez dalšího slova vyrazil vpřed. Ocel zazvonila o ocel, jiskry létaly do tmy a Drslav pocítil prudký ráz do ramene, který ho odhodil proti zdi. Bolehl ho každý sval, v ústech cítil kovovou chuť krve. Zatlačil se do rohů, hledal únik, ale cesta zpět k bráně byla uzavřena.
V ten moment se v chodbě stalo něco, co nešlo vysvětlit. Plamen pochodně náhle zmodral a poté zhasl, jako by ho někdo prudce foukl. V absolutní tmě se ozval zvuk, který mrazil kosti — pomalé, rytmické škrábání nehtů po kameni. Nebylo to zvuk zvratů ani kroků vojáka. Bylo to něco, co lezlo po stěně, něco, co nemělo lidský tvar.
Drslav ztuhl. Cítil, jak mu po zátylku stéká studený pot, a v nose ucítil náhlý, prudký pád teploty, až mu z úst vyrazila bílá pára.
„Co je to za zvuk?“ zakřičel útočník, ale v jeho hlase už nebyla dominance, jen čistý, zvířecí strach.
Škrábání ustalo přímo nad jeho hlavou. Pak následoval tichý, téměř neslyšný šepot, který nezněl jako lidská řeč, ale spíše jako šum větru v mrtvém lese. Útočník prudce vytrhl meč z pozice a začal slepě sekat do tmy kolem sebe, krichal vzduch a křičel na neviditelného nepřítele.
Drslav využil chaosu a pomalu se plazil pryč, směr k východu z paláce. Když se po chvíli odvážil ohlédnout zpět do černé chodby, neviděl už nikoho. Nebylo slyšet ani křik, ani rány meče. Jen ticho, které bylo tak hluboké, že v něm slyšel vlastní tlukot srdce.
Když druhý den ráno slunce dopadlo na hrobové kameny tvrze, útočník byl pryč. Nezůstal po něm jediný stopa, žádná krev na kamenech, žádný svědek. Jen v prachu na podlaze chodby zůstala vyryta jedna hluboká rýha, jako by někdo něco velmi těžkého vlekl hluboko do základů domu.
Drslav tehdy pochopil, že některé věci v Jindřichovicích nejsou určeny k tomu, aby byly nalezeny. A že ten, kdo jednou vstoupí do stínů staré tvrze, nemusí z nich odejít jako člověk, ale jako součást jejího mlčení.
Kdo dnes prochází kolem starých zdí, může v tichu cítit ten samý chlad, který tehdy pohltil neznámého muže.