Příběh: Synagoga (Habry)
„To není možné, ty zdi ještě včera mlčely!“ vykřikl Avram a prudce přítiskl dlaně k chladnému vápennému povrchu nové zdi. Prsty mu brněly z mrazu, který pronikal skrze tenké plátno jeho kabátu, ale v hloubi dlaňmi vnímal něco jiného. Pod hladkou vrstvou nové omítky, tam, kde právě v roce 1825 dokončili stavbu této modlitebny, cítil rytmické tlukotí. Nebyl to zvuk, byl to tlukot, jako by samotná země pod nimi měla srdce.
Stál v prostoru, který měl být svatým místem ticha a modlitby, ale vzduch kolem něj byl hustý a chutnal jako starý kov a prach z dávno zapomenutých knih. Vedle něj stál starší muž, pan Mendel, který se jen tichým pohledem rozhlédl po sálu. Světlo svíček vrhalo na klasicistní linie stěn dlouhé, tančící stíny, které vypadaly, jako by se snažily dopřít k sobě.
„Co tam slyšíš, Avrame?“ zeptal se Mendel hlasem, který zněl jako drcení suchého listoví.
„Slyším život, pane. Tam dole, pod našimi nohama. Tam, kde stála ta stará stavba z minulého století,“ odpověděl Avram a jeho hlas se třesl. „Někdo tam zůstal. Nebo něco. Cítím to až do kostí.“
Avram nebyl mužem zvrátným ani sklonným k mýtohrajům. Byl to řemeslník, který rozuměl hmotě, kameni a dřevu. Ale to, co v tu chvíli vnímal, popíralo veškerou logiku stavby. Přiložil ucho přímo k zdi a ztuhl. Z hloubi domu se ozval zvuk. Nebyl to křik ani šepot, ale zvuk jemného brnkání na struny, které zněly tak čistě, že se v sále rozhostalo nepřirozené teplo. Vůně připomínala staré pergameny a dýmu z borovicového dřeva, přestože v budově nehořela žádná pec.
„Podívejte se na to,“ zašeptal Avram a ukázal prstem na podlahu.
V místě, kde se stromy svítil prach, začaly vyvstávat drobné, zlatavé kropky světla. Skládaly se do tvarů, které připomínaly písma, ale ne byla to písma, která znali. Byla to geometrická znamení, která se v pravidelných intervalech rozsvěcila a zase zhasla v rytmu onoho tlukotu ze zdi. Mendel se přisunul blíž, jeho obličej byl v záři těch podivných znaků bledý jako plátno.
„To je ozvěna,“ řekl Mendel tiše, téměř pro sebe. „Někdy, když postavíme něco nového na místě, kde lidé trpěli nebo hluboce milovali, staré zdi se prostě tak nespraví. Zůstane v nich otisk. Ale tohle... tohle není jen otisk. To je volání.“
Avram v návalu okamžitého impulzu vzal těžký kladivový nástroj, který tam nechal jeden z dělníků, a udeřil do zdi. Zvuk nárazu byl hlučný, ale místo prasknutí omítky se ozvalo hluboké, kovové zazvonění, jako by udeřil do obrovského zvonu schovaného hluboko v zemi. V ten moment se všechno utichlo. Světlo pod nohama zmizelo, vůně pergamenů vyprchala a v sále nastalo mrazivé, hrobové ticho.
Jen jedna věc zůstala. Na místě, kde Avram udeřil do zdi, se objevila malá, dokonale kruhová trhlina. Z ní nevyšel prach, ale jemný, stříbřitý pramínek světla, který se vznášel ve vzduchu jako nitpavouk. Avram natáhl ruku, aby ho zachytil, ale vteřinu předtím, než se ho dotkl, světlo zmizelo zpět do zdi a trhlina se sama od sebe, s tichým syknutím, zaplnila.
Mendel se na něj podíval s výrazem, který mísil strach s hlubokým porozuměním. „Některé věci v Habrech nejsou určeny k tomu, aby byly vykopány. Jsou určeny k tomu, aby byly cítěny jen v určité chvíli.“
Avram už nikdy v té synagogu v noci nevstupoval. Přesto ho celý zbytek života pronásledoval pocit, že pod hladkou plochou podlahy, hluboko v základech, stále někdo tichým rytmem tluče do zdi a čeká, až ho někdo znovu uslyší.
Ten stříbřitý pramen světla v té jediné trhlině zůstává v paměti místa až dnes, ukrytý v tichu zdí, které kdysi tloukly srdcem.