Příběh: Dlouhá 92
„Zatni ty lampu, jinak nás uvidí i z druhé strany ulice!“ zašeptal Mikuláš a prudce strhl ruku s plamínkem od stěny. Vzduch v úzké uličce Vnitřního Města chutnal po vlhkéem kameni a starém dýmě, který se lepivě držel v plicích. Před nimi stál dům, jehož tichý povrch v měsíčním světle vypadal jako ztuhlá krev.
Mikuláš nebyl zvyklý k chabosti, byl to muž s mozoly na dlaních a tvrdým pohledem, ale teď se mu třásly prsty, když sahal k těžkému žulovému portálu. Ten kámen, vytesaný do tvaru rozvinutých stuh, byl studený jako led, i když byla noc horká a dusivá. Tlačil se k němu, hledal v žuloových spárech něco, co tam nemělo být.
„Je to tady, přísahám na svou krev,“ sykl Mikuláš. „Viděl jsem ho vstupovat dovnitř. Nešel dveřmi, on prostě zmizel v té zdi.“
Jeho společník, mladý tiskař jménem Jan, jen nervózně přejížděl botou po prašné cestě. Sledoval stíny, které tančily v oknech domu. V domě nehořela žádná svíčka, přesto měl Jan pocit, že z každé rýhy v kameni na ně někdo hledí.
Vstoupili dovnitř. První kroky je vedly do prostor, kde se nad hlavami klenuly hřebínkové stropy. Tyto kamenné oblouky vypadaly jako zkamenělé žebra obřího zvířete, které dům pohltilo. V hlubokém tichu slyšeli jen vlastní dechy a rytmické kapání vody někde z hloubky sklepů. Ten zvuk nebyl náhodný. Byl to pravidelný tlukot, pomalý a těžký, jako by samotné základy domu měly srdce.
„Poslouchej to,“ vydechl Jan a přitiskl ucho k chladnému povrchu zdi.
Mikuláš ho odstrčil a zapálil lampu. Světlo dopadlo na hřebínkovou klenbu a v ten moment se stalo něco, co oba přimělo couvat až k portálu. V prostoru mezi kameny se začala tvořit mlha, hustá a bílá, která nevoněla po kouři, ale po starých knihách a zaschlém inkoustu. Z mlhy vystoupila postava. Nebyl to člověk, jak ho znali. Měl na sobě plášť, který se vlnil, i když v místnosti nebyl žádný průvan, a jeho tvář byla zakrytá maskou z bílého porcelánu bez otvorů pro oči.
Postava nepromluvila. Pouze pomalu zvedla ruku a ukázala prstem směrem dolů, do hlubokých sklepů, kde se klenby stýkaly s temnotou země.
„Kdo jsi? Co tady hledáš?“ vykřikl Mikuláš a v Dlaň stiskl nůž.
Maskovaný muž se jen lehce naklonil a z jeho rukávu vypadlo malé, zdobené zrcadlo. Než ho kdokoli z nich stihl zachytit, zrcadlo dopadlo na dlažbu a roztříštilo se na tisíc kousků. V každém z těch malých střepů se však neodrážel interiér domu, ale jiný čas. Jan viděl v jednom kousku lidi v oděvukách, které ještě neexistovaly, a v druhém viděl plameny, které dům kdysi možná pohltily nebo až pohltí.
Vzduch najednou ztěžkl. Maskovaný muž se začal rozpouštět, jako by byl jen obrazem namalovaným do vody. Než zmizel úplně, zanechal po sobě jediný zvuk – tichý, krátký smích, který se roznesl klenbami a odrazil se od žulového portálu v hale.
Mikuláš a Jan vyběhli z domu tak rychle, že Jan v panice zapomněl na svou lampu, která zůstala ležet na zemi a osvětlovala prázdný prostor. Když se z ulice ohlédli zpět, dům vypadal opět jako obyčejná stavba z kamene a vápna. Jen ten žulový portál z roku 1668 se zdál v měsíčním světle mírně pulzovat, jako by právě spolykal tajemství, které lidské rozumy nedokážou pojmout.
Kousky zrcadla v hloubi domu zůstaly ležet v prachu. Kdo je najde, uvidí v nich odrazy věcí, které se nikdy nestaly, nebo se staly tak často, že už je nikdo nepamatuje. Kamenné klenby v přízemí stále střeží ticho, které přerušuje jen tlukot srdce domu, hledajícího dalšího návštěvníka, který se odváží hledat pravdu v tichu Dlouhé 92.