Příběh: Terasa domu Na stráži 11 se sochařskou výzdobou a altánem
„Kde jsi to schoval, ty blázne? Kde je ten dopis!“
Viktorin hlas se třásl a odrážel se od kamených pilířů schodiště. Stál v prudkém srpnovém žáru, koš s rozepnutým límcem mu lepil na záda a v nose cítil těžký, sladký pach přezrálých hrušek z blízkého sadu. Před ním, v hlubokém stínu dřevěného altánku, seděl starý pan Bedřich. Starec se nehýbal, jen pomalu otáčel prstenem na prstu a hleděl na šestiúhelníkovou střechu, nad kterou se v bezvětří nehybně zastavila korouhvička.
Viktor udělal prudký krok vpřed a jeho boty s tlustou podrážkou duněly po terase. Zastavil se u jedné z kameninových soch. Dívka s nůší, s tváří vytesanou do věčného, mírného úsměvu, zdála se v tom zvláštním světle dopoledne sledovat každý jeho pohyb. Viktorovi připřišlo, že dívka z kamene v nůši nese něco víc než jen plody země – že v ní skrývá tajemství, které Bedřich před deseti lety zamkl v paměti.
„Tady v Libni se říká, že kameny mají uši, Viktore,“ promluvil Bedřich tichým, chraplavým hlasem, aniž by pohnul hlavou. „Ale ty mluví jen těm, kteří umí mlčet.“
Viktor vybuchl. Přistoupil k sedícímu chlapci, druhé z postav, a prudce udeřil dlaní do studeného kamene. Chlad materiálu ho překvapil, byl až nepřirozeně mrazivý navzdory žáru dne. „Přestaň s těmi hádankami! Víme, že jsi ten dopis dostal. Víme, že jsi ho tady, na té terase, schoval předtím, než se dům stal památkou. Kdo ho napsal? Co v něm stojí o té rodině?“
Starý muž se konečně otočil. Jeho oči byly mlhavé, ale v nich plál podivný žár. Pomalu vstal a ukázal prstem směrem k dívce s věnečkem a dívce s rohem hojnosti. Mezi nimi, v prostoru, kde se stínaly stíny soch a zábradlí, existovalo místo, které vypadalo prázdně, přestože bylo v centru pozornosti.
„Podívej se na jejich tváře, Viktore. Podívej se, kam hledí,“ zašeptal Bedřich.
Viktor zmateně přejel pohledem z jedné postavy na druhou. Všech šest soch – dívky i chlapci – se zdánlivě dívali různými směry, ale jejich pohledy se v jednom konkrétním bodě na terasové podlaze křížily. Byla to malá, nenápadná dlaždice, která byla o milimetr vyvýšenější než ostatní.
Viktor se vrhl k zemi. Prsty s rozpalující se kůží začal hrabat v mezeře mezi kameny. Cítil prach a starý vápno. Když konečně vytrhl z úkrytu malou, zeskrzpělou kovovou tubu, Bedřich se krátce a sucho zasmál.
„Teď už to víš. Ale pamatuj, že některé pravdy jsou těžší než tenhle kámen, na kterém stojíme,“ řekl starec a začal pomalu vystupovat po schodech směrem k zahradě.
Viktor s třesoucími se rukami otevřel tubu. Uvnitř nebyl žádný dopis. Našel tam pouze malý, dokonale vytesaný kameninový prst, který přesně odpovídal velikosti a stylu soch kolem něj. K prstu byl přivázán lístek s jedinou větou: „Kdo hledá ztracené slova, zapomene naslouchat tichu.“
Viktor zvedl zrak, aby zakřičel, aby Bedřicha urazil, ale terasa byla prázdná. Starý muž zmizel, přestože cesta dolů byla jediná a dlouhá. Viktor se ohlédl kolem sebe. Všechny sochy, dívky s košíky a chlapci s nůšemi, stále stály na svých soklících, nehybné a chladné. Jenže v tu chvíli si Viktor všiml něčeho, co ho zmrazilo v krvi.
Sedící chlapec, který před chvílí měl prázdné ruce, teď v dlaních držel malý lístek papíru. Přesně takový, jaký Viktor právě našel v tubě. A jeho kamenný pohled už nebyl mířící do prázdna, ale směřoval přímo do Viktorových očí s výrazem vítězství.
Kamený prst v dlani Viktora začal být náhle horký, až pálivý, jako by do něj někdo vložil živý plamen. Vzduch kolem altánku zhoustnul a ticho, které tam Bedřich zmiňoval, se stalo hmatatelným, tísnivým tlakem.
Kdo z nich byl v tu chvíli skutečně z kamene, zůstává otázkou, kterou v Libni šeptají jen ti, kteří se odváží stoupnout na tu terasu a cítit mrazivý chlad v srdci horkého léta.