Příběh: Balbínovo náměstí 17
„Tady to je, v této zdi je to ukryto, přísahám vám na svou krev!“ Mikuláš s prudkostí vrhl svou ztuhlou dlaní proti chladnému kameni domu na východním okraji náměstí. Jeho prsty, špinavé od sazí a starého pergamenu, třely povrch zdi s takovou vášní, až se zdálo, že z kamene vyseká jiskry. Okolo něj stál malý shluk zvědavců, kteří v tichosti sledovali každý jeho křečovitý pohyb.
Vzduch byl prosycen pachem hořícího dřeva a vlhkého bahna z blízkého potoka. Mikuláš nebyl šílenec, byl to uznávaný písař, muž, který věděl o Jindřichově Hradci víc, než kolik bylo slov v městské knize. Jenže v ten moment vypadal jako člověk, který právě našel bránu do jiného světa.
„Ukažte nám to, Mikulášě, nebo vás necháme odvést k radě za lhaní,“ zavrčel jeden z přítomných, tlustý řezník s rudým obličejem.
Písař neodpověděl. Místo toho vytáhl z klopy pláště malý stříbrný klíč, který v ranním světle házívěl ostré odlesky. Neexistoval však žádný zámek. Mikuláš klíčem neotevíral dveře, ale přejížděl jím po svislých rýhách v kamenném průčelí, které dělily stěnu na pravidelné díly. S každým tahem se ozýval tichý, kovový zvuk, připomínající vzdálené zvonění malých zvonečků, ačkoli v ulici panovalo mrazivé ticho.
Najednou se zastavil. Jeho zorničky se rozšířily a dýchal těžce, až mu v krku chraipalo. „Slyšíte to? To tlukot srdce země,“ šeptal.
Lidé kolem něj se pohnuli blíž. Nikdo nic neslyšel, jen svůj vlastní dech v mrazivém vzduchu. Ale Mikuláš ztuhl. Pomalu přiložil ucho k hladkému povrchu zdi a zavřel oči. V ten moment se stalo něco, co přítomní nedokázali vysvětlit. Z kamene začala vyzařovat jemná, zlatavá záře, která neosvětlovala okolí, ale zdánlivě pronikala skrz kůži až do kostí.
Mikuláš začal mluvit, ale nebyl to jeho hlas. Z jeho úst vycházely slova v jazyce, který nikdo z přítomných neznal, přesto však každý z nich v tu chvíli cítil neuvěřitelný tlak v hrudi, jako by jim někdo stiskl srdce v železné dlani. Písař se začal třást, jeho tělo se klenulo v křečích, zatímco jeho prsty stále svíraly stříbrný klíč přitisknutý k fasádě.
„Kdo tam je? Kdo mluví skrze něj!“ vykřikl řezník a vší silou strčil Mikuláše pryč od zdi.
Vteřinu poté, co se písař odtrhl od domu, záře zmizela. Zvuk zvonečků utichl. Mikuláš dopadl do bahna, vyčerpaný a bledý jako plátno. Když se zvedl, v očích měl prázdnotu. Nepamatoval si, co řekl, ani proč tam stál. Jediné, co zbylo, byl stříbrný klíč, který se v jeho dlani změnil v hromádku jemného, šedého prachu.
Lidé se rozpršili s pocitem znepokojení. Mikuláš se do konce svých dnů vrátil k lístkům a inkoustu, ale už nikdy nepromluvil o tom, co slyšel v hloubi kamenných zdí. Město pokračovalo v mírném rytmu, domy se přestavěly a vrstvy vápna zakryly staré rýhy v kameni.
Jen předezíté dny, když vítr z východu fouká přes náměstí a dopadá přesně na toto průčelí, tvrdí někteří chodci, že slyší jemné, kovové zvonění. Je to zvuk, který láká k tomu, aby člověk přiložil ucho k chladnému povrchu a zkusil zachytit tlukot srdce, které v kameni stále bije.
Tajemství zůstalo zapečetěno v symetrii lisen a tichu starých stěn, které stále čekají na někoho, kdo přinese správný klíč.