Příběh: Zahrada U rozhledny
Krev stékala pomalu po ostrém hrotu meče a kapala do prachu, který s každým dopadením zvedal malý oblaček šedého prachu. Radovan z Vršovic zabořil boty do kamenité země, aby udržel rovnováhu, zatímco mu do tváře plival vítr z hlubin Vltavy. Kolem něj vřely boje, křik mužů se mísil s kovovým zvoněním zbraní a zvířecím vrískáním koní. Vzduch byl těžký pachem potu a starého železa, který se lepila na jazyk jako hořká pachuť porážky.
„Ustupte k hrobům svých předků, vy zrádci!“ zařval Radovan a sviml mečem do vzduchu, aby odrazil útok dvou mužů s přemyslovským znakem na štítech.
Kolem něj se rozprostíral vrchol Petřína, místo, kde kdysi hořel velký oheň pro staré bohy. Nyní však plameny šlehaly z ostatků lomu, ze kterého se lomy opuky vytrhávaly pro stavby v údolí. Radovan věděl, že z tohoto skalnatého temena není úniku. Cesty dolů byly uzavřeny a on sám stál na hraně propasti, která oddělovala život od věčného ticha. Jeho bratr ležel pár kroků vedle, s otevřenýma očima hledícími do šedého nebe, zatímco mu z hrdla vytékalo rudé zlato.
V ten moment se z mlhy vynořil muž v bílém plášti. Byl to jejich velitel, muž, který slíbil bezpečí výměnou za věrnost. Radovan viděl, jak se v jeho očích zaleskla chladná radost, když spatřil zmatek v řadách Vršovců. Velitel neukázal meč, ale jen lehce nadzvedl ruku, jako by dával signál k poslednímu úderu.
„Je to konec, Radovane! Vaše jméno vymazanou stopou v prachu přikryjí!“
Radovan pocítil, jak mu v dlaních vlhne rukojeť meče. Zvuk lomu, kde se lámaly kameny pro budoucí mosty, zněl v jeho uších jako údery kladivem do rakve. Věděl, že pokud teď neudělá krok vpřed, zbytek jeho rodu bude vyřezán do posledního muže. Mezi ním a nepřáteli stála jen úzká cesta k místu, kde kdysi stál posvátný dub. I když byl strom dávno poražen a nahrazen kapličkou, země pod jeho nohama stále připomínala sílu starých bohů.
Vrazil do hromady nepřátel s řevem, který mu roztrhl hrdlo. Cítil, jak mu železný krunýř tlačí do hrudníku, jak se mu dýchá těžce a krátce. Každý zásah mečem byl zoufalým pokusem o přežití. Viděl, jak se opukové stěny lomu barví červeně, jak se krev mísí s bílým prachem kamene. Boj byl brutální, bez milosti a bez šancí na ústup.
Když dopadl na kolena, zraněný do boku a s rozbitým štítem, spatřil před sebou popravčí blok. Nebyl to konec bitvy, ale začátek rituálu moci. Přemyslovci ho nechtěli jen zabít, chtěli ho zlomit. Viděl, jak se kolem něj uzavírá kruh vojáků. Vzduch byl najednou tichý, jen vítr hvízdal mezi skalami a přinášel vůni vlhké země a blíživého deště.
Radovan se podíval nahoru na vrchol kopce. Věděl, že i když dnes ztratí hlavu, jeho krev zapustí kořeny hluboko do této země. Cítil chlad opuky pod svými prsty a vteřinu předtím, než dopadl katův meč, se usmál. Nebyla to radost z vítězství, ale pocit, že se stává součástí tohoto místa navždy.
Dnes tam rostou stromy a lidi procházejí zahradou s úsměvem na rtech, nevědomí toho, že každý jejich krok dopadá na hrob mocných rodů, které zde byly smazány z mapy historie. Kdo však v tichu zahrady nasbiera dostatek odvahy a přiloží ucho k chladnému kameni, možná ještě uslyší ozvěnu posledního výkřiku Radovana, který v téhle zemi zůstal uvězněn navždy.