Příběh: Dům čp. 36
„Kde jsi to schoval, ty starý blázne!“ zakřičel Matěj Jurák a v hněvu udeřil pěstí do masivního dubového stolu, až se v místnosti zachvěly prázdné poháry. Jeho bratr, hubený muž s hlubokými vráskami kolem očí, jen mlčel a zíral do prostoru. Vzduchem se vznášel těžký pach vlhkého kamene a starého dřeva, který pronikal každým koutem jejich domu na náměstí.
Matěj nehledal zlato ani mince. Hledal klíč od dveří, které v domě neexistovaly, ale o nichž jeho bratr Jan mluvil každou noc před spaním. Jan tvrdil, že dům, který kdysi stál jako dřevěná roubenka a nyní se mění v pevný zděný srub s vysokým barokním štítem, uchovává v sobě prostor, který není vidět okem.
„Je v místě, kde se setkává země s nebem, v oku, které nebliká,“ zašeptal Jan a ukázal prstem směrem nahoru, k nejvyššímu bodu domu, kde se nadtýkalo Božské oko vytesané do štuku.
Matěj vyběhl z místnosti, zaklenutá chodba s pruskými plackami pod jeho botami vyhlásila každý krok hlučným ozvěnou. Vyběhl ven na náměstí, kde cítil chladný průvan stékající ze svahů. Zvedl zrak k bílému štítu, k těm elegantním křivkám a volutám, které dům zdobily jako šňírka drahých perel. Tam, na samotném vrcholu, v tympanonu, ho pozorovalo ono kamenné oko.
V tu chvíli se stalo něco, co Matěj nedokázal vysvětlit. Slunce, které právě zapadalo za hřebeny okolních kopců, dopadlo do středu štukového oka přesně takovým úhlem, že se z kamene na okamžik uvolnil paprsek světla. Nebylo to obyčejné zrcadlení. Světelný prouh dopadl přímo na zem, do úzké soutky, která oddělovala jejich dům od sousedního.
Matěj se vrhl do úzké průsmyky. V prachu a blátě, tam, kde kamenná podezdívka vyrovnávala nerovnost terénu, spatřil něco kovového. Vykopal z hlíny malý, zdobený klíč, který byl horký, jako by právě vyšel z pece. Když se s ním v ruce vrátil dovnitř, Jan už nestál u stolu.
Byl v koupelně, kde se pod valenou klenbou rozléhal zvlášní, kovový zvuk, připomínající vzdálené zvonění tisíců malých zvonků. Matěj vstoupil do místnosti a ztuhl. Jeho bratr stál v rohu, u stěny, která byla z pevného kamene, a přesto do ní vkládal klíč do neviditelného zámku.
„Podívej se, Matěji. Podívej se, co zůstalo z domu, který byl tady před námi,“ řekl Jan tichým, téměř nadpozemským hlasem.
Matěj přistoupil blíž. Viděl, jak se v kamenné zdi otevírá trhlina, ze které nepršelo světlo, ale proudil do místnosti vůně čerstvě posekané trávy a starého borovicového dřeva, jako by dům najednou zapomněl, že je zděný, a vrátil se do dob své roubené podoby. Jenže v té trhlině nebylo vidět nic z jejich domu. Viděli tam náměstí, jaké bylo před desetihodiny, s dřevěným podloubím a pivovarem uprostřed, ale lidi, kteří v něm chodili, byli průsvitní, jako by byli jen stíny minulosti.
Jan s úsměvem vstoupil do té trhliny. Matěj natáhl ruku, aby ho zastavil, ale vteřinu poté se trhlina s hlasitým cvaknutím zavřela. Klíč, který Jan držel, zůstal ležet na podlaze, ale byl nyní šedý a studený jako mrtvý kámen.
Matěj zůstal sám v tichu zděného domu. Zkoumal každou škvíru v klenbách, každou spáru v římsách a každou vrstvu omítky v šambránech oken. Hledal vchod, který zmizel, a bratra, který se do něj nevrátil.
Místní lidé později říkali, že Jan prostě odešel, že ho pohltila touha po neznámém. Jen Matěj věděl, že jeho bratr nikam neodešel, ale zůstal uvězněn v čase, který dům čp. 36 stále v sobě nese.
Když dnes někdo vzhlédne k baroknímu štítu a spatří tam ono Božské oko, možná pocítí ten samý chlad, který cítil Matěj, když uvědomil, že některé dveře se otevírají jen jednou za století a jen pro ty, kteří vědí, kam se dívat.