Příběh: Vodárna Kolín
„Tady končí tvůj útěk, Josefe!“
Křik se odrazil od betonových stěn a v úzkém schodišti zněl jako výstřel. Josef zabořil prsty do chladného, vlhkého povrchu zdiva a prudce vybehl o dalších deset stupňů. Plíce ho pálily, v krku měl pachuť železa a v uších mu hučelo. Každý dopad bot o beton lousal z něj zbytek sil. Za ním šel Viktor, muž s tváří z kamene, který v kolínské vodárenské správě neznal slovo slitování.
Josef se zastavil na malém předsňáčku, kde se vzduch změnil. Už to nebyla dusná zatuchlost spodních pater, ale prudký, ostrý průvan, který vnikal každou spárou nové stavby. Vzduch voněl po čerstvém cementu a vzdáleném prachu z pražského předměstí. Josef se ohlédl. Cesta dolů byla uzavřena. Jedinou možností byl strmý výstup nahoru, k samotnému vrcholu věže, tam, kde se betonová konstrukce zužovala a stoupala k nebi.
„Vím, že jsi to vzal, Josefe! Ty plány nepatří tobě, patří městu!“
Viktorův hlas byl blíž. Josef cítil, jak se mu třesou kolena, ale v kapse svalového saku pevně svíral rváček papíru. Nebyly to jen výkresy potrubí a studní. Mezi technickými detaily Jana Hráského našel něco, co nemělo být vidět – dopis, který odhaloval, komu skutečně patřily pozemky pod Štítarským potokem a kolik peněz zmizelo z rozpočtu při stavbě této monumentální věže.
Vybehl na poslední schody. Před ním se otevřel vyhlídkový ochoz. Betonové sloupy ho obklopily jako strážci v bílém. Když vyrazil ven do otevřeného prostoru, udeřil do něj vítr tak silný, že holemtě skoro srazil z nohou. Stál v heightu čtyřiceti pěti metrů. Pod ním se Kolín rozprostíral jako maketa z dřeva a kamene, střechy domů vypadaly jako šupiny obrovského zvířete a v dálce se mihl obzor Středočeského kraje, čistý a nekonečný.
„Teď už nikam nejdeš,“ zasyčel Viktor a vyšel na ochoz.
Zastavili se vis-à-vis. Mezi nimi byla jen úzká betonovástezka a propast pod nohama. Viktor měl v ruce těžkou lampu, kterou v hněvu stiskl v pěstích. Josef se opřel o zábradlí, cítil pod dlaněmi hrubost betonu. Díval se dolů na město, které právě teď, v roce 1930, dýchalo novou dobou, modernou a nadějí, zatímco on stál na vrcholu lži.
„Podívej se na to město, Viktore,“ vyhrkl Josef a hlas se mu třesl, ale ne strachem. „Podívej se, jak je to krásné. Věříš, že tahle věž má stát na klamu? Že voda, která bude krmit tisíce lidí, má chutnat jako zrada?“
Viktor ztuhl. Jeho pohled sklouzl z Josefovy tváře k panoramatu města. Na okamžik v jeho očích zmizela nenávist a nahradilo ji něco jako úžas, nebo možná zdrcující uvědomění vlastní malosti. Vítr jim rozvíval košile, zvuk hučení v uších přehlušil i tlukot srdcí.
„Ty to nikdy nedokážeš dokázat,“ odpověděl Viktor, ale hlas už nebyl tak pevný.
„Mám to tady,“ Josef pomalu vytáhl papíry. „Stačí jeden pohyb mé ruky a ty plány sletí dolů. Roztrhají se v letu, zmísí se s prachem ulic. Pak už nikdy nikdo nebude vědět, kdo ukradl peníze, ale ty už nikdy nebudeš moci spát v klidu, protože budeš vědět, že jsi byl o sekundu pomalejší než pravda.“
Viktor udělal krok vpřed. Josef přitlačil papír k okraji. Oba ztuhli v napětí, které bylo hmatatelné jako chlad betonu pod jejich botami. Vteřiny se táhly jako hodiny. Pak Viktor pomalu spustil ruku s lampou.
„Kdo by ti věřil, Josefe? Jsi jen malý úředník,“ řekl tichým hlasem.
„Kdo stojí tady nahoře, ten už nemusí křičet, aby ho slyšeli. Stačí mu jen mluvit pravdu.“
Josef nepustil papíry. Místo toho je pevně přitiskl k hrudi a díval se na Viktora s výrazem, který mu změnil život. Viktor se otočil a pomalu, bez jediného slova, začal sestupovat zpět do temnoty schodiště.
Josef zůstal stát na vrcholu sám. Díval se na obzor, kde se slunce začalo opírat o střechy Kolína, a věděl, že právě v tuto chvíli se z obyčejného zaměstnance stal strážcem tajemství, které bude v betonu této věže spát desetiletí.
Kdo dnes vystoupá těmi třesty schodů až nahoru, možná v rázance větru ucítí ten samý chlad, který tehdy donutil jednoho muže mlčet a druhého bojovat.