Příběh: Tvrz Štít
„Zatni ty dveře, Matějí, nebo nás ten průvan zmrazí do morku kostí!“ zakřičel Januše a prudce přítáhl těžký dřevěný křídlo brány, které s hlučným rázem dopadlo do kamenného rámu. Prach z rozrušených sýpků se rozvířil v úzkém proužku světla a osadil se na jeho černé vestě. Vzduch v dvoře chutnal po starém sýpu, vlhkém konském hnoji a něčem kovovém, co připomínalo krev.
Matěj se jen krátce zachvěl a zabořil prsty do hrubého povrchu zdi. Tváře měl šedé, oči rozšířené strachem. V ruce svíral starý klíč, který našel v trávě u cesty z Kateřinek, a třesal se tak silně, že kov jemně cinkal o kámen. Oba muži stáli uprostřed tříkřídlého dvora, který je obklopil jako kamenný prsten. Nově vyvztavené zdi v duchu klasicismu působily strohě a chladně, jako by nebyly stavěny pro lidi, ale pro něco, co nepotřebuje teplo.
„On je tady, Januše. Slyším ho v klenbách,“ zašeptal Matěj a přitisknul ucho k chladnému povrchu severního křídla.
Januše se zasmál, ale byl to suchý, nervózní zvuk. „Jsou to jen koně v stájích. Sýpka je plná, zrna vršou, nic jiného tu být nemůže. Kdo by v roce 1822 bloudil po novém dvoře v Křeslicích a dělal takové hluky?“
V tu chvíli se ozvalo tiché, rytmické škrábání. Nedošlo to zespodu, ze stájí, ale shora. Zvuk přicházel ze středního křídla, z míst, kde byla okna nedávno a pečlivě zazděna. Januše ztuhl. Pohlédl nahoru na hladké stěny, kde už nebyly žádné díry pro světlo, jen tupá plocha kamene a malty. Cítil, jak mu po zátylku stéká studený pot, přestože venku vládla mrazivá zima.
„Kdo tam je?“ vykřikl Januše a hlas se mu rozlomil.
Odpovědí bylo ticho, které bylo tak husté, až v něm slyšeli vlastní tlukot srdcí. Pak se ozval zvuk, který je oba přiměl udělat krok zpět. Byl to zvuk klíče, který se otáčí v zámku. Jenže oni oba stáli u brány a jediné dveře do sýpky byly zamčené zevnitř.
Matěj prudce pustil klíč, který s kovovým zvonkem dopadl na dlažbu. „Tohle není možné. Vždyť jsme tu byli sami. Nikdo jiný nemá klíče od tohoto dvora!“
Januše se pokusil ovládnout svůj děs. Pomalu přistoupil k zazděným oknům středního křídla. Přiložil ruku na studený kámen a vteřinu poté prudce odskočil. Cítil, jak se zevnitř zdi něco pohybuje. Nebyl to hmyz ani potkan. Byl to tlak dlaně, která se z druhé strany přitiskla přesně k místu, kde byla jeho ruka, oddělena jen několika centimetry kamene a malty.
„Utíkejme odsud, Matěji! Teď!“
Otočili se k bráně, ale cesta byla ucpaná. V úzkém průjezdu stál muž. Měl na sobě šaty, které vypadaly jako z minulého století, šedé a utrhané, pokryté prachem z hlubokých sklepů. Jeho tvář byla bledá, téměř průsvitná, a oči byly jen dvě černé díry bez zřítel. Muž nemluvil, jen pomalu zvedl ruku a ukázal prstem nahoru, k zazděným oknům, kde se znovu ozvalo škrábání.
Matěj s výskytem v hrdle vrazil do brány, ale ta byla teď pevně zavřená, přestože ji Januše před chvílí nechal otevřenou. V dvoře se začalo šířit zvláštní teplo, pach hniloby a starého zrna, který je dusil. Muž v šedých šatech se začal pomalu rozpouštět v mlze, která stoupala z prvků dvora, až zmizel úplně.
Zůstali tam sami, uvězněni v trojúhelníku z kamene. Januše pohlédl na Matěje, ale Matěj už tam nebyl. Stál jen jeho klíč na zemi, obklopen tichem.
Když Januše zkusil znovu zaklepat na zazděná okna, z druhé strany mu odpovědělo tiché, tísnivé zakňučení, které znělo přesně jako hlas jeho zmizelého přítele.
Kdo v tomto dvoře dnes ještě naslouchá tichu za zazděnými okny, ten ví, že některé dveře mají zůstat navždy zavřené.