Příběh: Smírčí kříž v Andělce
Ocel skřípala o ocel s vysokým, pronikavým zvukem, který přehlušil radostný pláč novorozeněte uvnitř domu. Gotthard Bindermann cítil, jak mu v dlani brní ráz z každého úderu, a jeho dech v letním vzduchu tvořil krátké, prudké výkypy. Proti němu stál Kašpar Kristián, mladý muž s tváří zčervenalou hněvem, jehož meč tančil v rytmu, který Gotthard nedokázal zcela uhnout.
Křtiny v rodině Sommerfeldů měly být oslavou nového života, ale na dvoře se právě rozhodovalo o tom, kdo z nich dva z tohoto dne odejde živý. Prach z cesty stoupal vzhůru a lepil se na zpocené čela obou mužů. Vzduch voněl po čerstvě posekané trávě a těžkém, sladkém květu lip, což byl zvláštní kontrast k chladu zbraní, které se v rukou obou soupeřů třásly.
Gotthard udělal prudký výpad. Kašpar se pokusil uhnout, ale jeho boty sklouzly na vlhkém kameni. Byla to otázka zlomku sekundy. Jeden hluboký řez, ticho, které najednou splylo do hrozivého prázdna, a Kašpar dopadl na kolena. Krev začala sytě rudě barvit šedou cestu, zatímco kolem nich ztuhla v šoku společnost. Mladý muž z Schweinichenu v suoi krátké době, ve svých dvaceti jeden letech, přestal dýchat právě tam, kde měl být oslavován nový začátek.
Gotthard však nestál nad tělem jako vítěz. Upustil meč, který s kovovým cinknutím dopadl do prachu, a zíral na své ruce, jako by na nich viděl něco, co ostatní neviděli. Neřval, nekřičel, jen ztuhl. Lidé kolem něj začali mluvit, volali pomoc, ale on slyšel jen tlukot vlastního srdce, který zněl jako údery kladiva do kovadliny.
Jenže skutečná záhada začala až poté, co Kašparovo tělo odnesli do márnice. Gotthard, pohlcený horem viny, kterou žádné slovo nedokázalo zmírnit, se rozhodl vybudovat smírčí kříž z tvrdého žulového masivu. Kámen byl těžký, hrubý a chladný, přesně takový, jakým se cítila jeho duše. Když kříž konečně osadil do náspu u cesty, v Andělce se začaly šířit zvěsti o věcech, které nelze vysvětlit.
Místní svedci tvrdili, že v noci, kdy měsíc zapadne za vrcholky Frýdlantského výběžku, kříž začíná vyzařovat slabé, modravé světlo. Gotthard sám se k němu vracel každou noc, klečel před ním a šeptal jména, která už nikdo jiný nevyslovoval. Jednou večer ho však u kříže našli v hlubokém bezvědomí. Když se probudil, tvrdil, že s ním mluvil Kašpar. Ne však s hlasem mrtvého, ale s hlasem někoho, kdo hledá něco, co při souboji ztratil.
Gotthard začal v noci přinášet k žulovému kameni drobné předměty: stříbrnou lžičku, kousek modrého hedvábí, starý prsten. Všechny tyto věci zmizely během jediné noci. Nebyly ukradeny lidmi, nebyl tam žádný otisk boty v blátě, jen čistý, nedotčený povrch žulového kříže. Gotthard se změnil v tichý stín samotného sebe, trávil hodiny pohledem do prázdnoty a tvrdil, že kříž není jen pomníkem, ale bránou, která zůstala poňalovate pootevřená.
Nikdo z Andělky nedokázal vysvětlit, kam zmizely dary, ani proč Gotthard v posledních letech svého života přestal mluvit s lidmi a komunikoval pouze s kamenem. Před smrtí prý řekl, že dluh krvi nelze zaplatit pouze žulovým křížem, ale že existuje něco, co musí být vráceno tam, odkud přišlo, jinak kříž nikdy nepřestane „volat“.
Když dnes člověk stojí u tohoto němého svědka z roku 1644, cítí pod nohama tvrdost cesty a v zádech chladný průvan, i když je letní den. Žulový masiv bez jediného nápisu stále stojí v náspu, tichý a neústupný. Kdo se však odváží dotknout jeho hrubého povrchu v tichosti úmrcu, možná ucítí jemné brnění v prstech, jako by kříž stále čekal na poslední, neznámý předmět, který by konečně uzavřel cestu mezi dvěma světy.