Příběh: Alainova věž
„Stůj, nebo tě srazím z tohoto římského oblouku přímo do těch břtů!“
Karel zakřičel a ruka se mu třesala na rukojeti puškálu. Stál na prvním patře nově vybudované kamenné věže, kde vítr z podkrkonošských vrchů bičoval jeho tvář a přinášel s sebou vůni vlhkého jehličí a vzdáleného deště. Před ním, v úzkém prostoru osmiúhelníkového posedu, stál muž v potrhaném plášti. Cizinec měl v očích zoufalství, které Karel znal z vlastních nocí nespaní, a v dlani svíral lístek pergaminu.
Byl rok 1862 a tato stavba, zvednutá z neomítnutého kamene, měla být symbolem věčné paměti na prince Alaina. Pro Karla, mladého strážce z rodu místních lovců, však byla věž především místem, kde se člověk cítil být blíž k nebi než k zemi. A právě teď se mu zdálo, že ten neznámý přišel z jiné doby.
„Nejsem tvůj nepřítel, Karle,“ odpověvěl cizinec chraplavě. Hlas mu zlomil prudký náraz větru, který rázem rozvířil prach v rozích místnosti. „Hledám jen odpověď na otázku, kterou si princ Alain nevzal do hrobu.“
Karel pomalu uvolnil stisk zbraně, ale nohama zůstal pevně zapřen v lomeném oblouku okna. Pohled do hloubky, tam dolů na zelenou mýtinu a hustý les obory, mu vhnal do žil chlad. Věž byla vysoká, kamenná a mrazivá, i když slunce snažilo proniknout skrze mraky. Cizinec udělal krok vpřed. V prostoru, kde se stěny setkávaly v ostrých úhlech, vypadal muž malý a zlomený.
„Kdo jsi, že znáš mé jméno a mluvíš o mrtvých?“ vyjel Karel.
„Jsem ten, kdo viděl pád v Košťanách,“ odpověvěl muž a zvedl pergamin. „Viděl jsem, jak se koně zvedly a jak se ticho rozlilo nad lesem. Tato věž není jen vyhlídka pro lovce, je to maják pro ty, kteří neví, kam jít. Podívej se odtud na sever, Karle. Vidíš ty hory? Tam končí cesta, kterou jsem začal před deseti lety.“
Karel se na okamžik otočil k oknu. Výhled byl omamný. Celý svět vypadal jako rozprostřený koberec z různých odstínů zelené, rozsekaný stříbrnou nitkou potoka. V tu chvíli mu v hlavě zapomenutý obraz z dětství přišel o líc. Vzpomněl si na pláč v domě, na šepoty o tragédii, která zasáhla šlechtické rody, a na smutek, který se vpitvával do samotých základů této stavby.
Cizinec se přiblížil a položil lístek na hrubý kámen parapetu. „Tady je zapsáno, co Alain šeptal v posledních vteřinách. Nežli zmlkl, mluvil o místě, kde se setkávají vítr a kámen. O místě, které mu měli postavit, aby mohl navždy hlídat své lby.“
Karel cítil, jak mu srdce tluče v krku. Mezi ním a neznámým prázdnota věže se náhle naplnila zvláštnítí. Nebylo to napětí z boje, ale pocit, že právě teď se uzavírá kruh. Muž s pergaminem se znovu podíval do dálky, kde se obzor spojoval s šedým nebem.
„Teď už už je to tvoje věc, strážce. Já svou povinnost splnil. Vzal jsem zprávu z hrobů a přinesl ji tam, kde je slyšet nejlépe,“ řekl cizinec a bez dalšího slova se začal stahovat dolů.
Karel ho ne zastavil. Sledoval, jak postava mizí v hustém podrostu obory, zatímco on sám zůstal stát v tichu, které přerušoval jen skřípění kamene pod botami a vzdálený křik havranů. Natáhl ruku a vzal lístek. Papír byl žlutý a křehký, ale písmo bylo jasné.
Když dočetl poslední řádku, pocítil, jak se mu v hrudi něco pohnulo. Už to nebyla jen věž z kamene a malty. Byl to most mezi živem a mrtvým. Karel se znovu podíval dolů na mýtinu a pak nahoru, kde se vrchol věže rýsoval proti mrakům. Věděl, že od tohoto okamžiku už nikdy nebude jen tak stát na stráži.
Kdo jednou vystoupá po těchto schodech a zhluboka vdechne horský vzduch, už nikdy neuvidí jen obyčejný kámen, ale tichý křik připomínky, který v tomto místě stále přetrvává.