Příběh: Jiřího náměstí 4
„Zůstaňte v klenbách, člověče, nebo vás ten hluk roztrhá na kousky!“ zakřičel Matěj Kreuzenoch a prudce přítlačil těžké dubové dveře do sklepa. Zvuk, který doprovázel jeho slova, nebyl hřměním ani řevy lidí. Byl to tichý, vysoký tón, podobný tisícům krystalových pohárů, které v jedné chvíli praskají pod tlakem mrazu.
Matěj, muž s rukama zvyklými na míchání bylin a vázání ran, stál v chladu hlubokých sklepen v Poděbradech a pozoroval, jak se z prasklin v pískovcových základech začíná valit hustá, stříbrná mlha. Nebyla to mlha z řeky Labe, která bývala vlhká a cítila rybinou a bahnem. Tato substance voněla po starém pergaminu a spáleném cukru, a vzduch kolem ní vibroval tak silně, že Matějovi brněly zuby v dásních.
V koutě místnosti, tam, kde se klenba nejvíce kroutila, stál cizinec. Byl oděn v žilátkovaném plášti, který vypadal, jako by byl utkaný z pavučin a stříbrných nití. Muž neměl s sebou žádný kufr, jen malou dřevěnou schránku s mosaznými zámky. V jeho očích nebyl strach, jen zvláštní, hladový očekávání.
„Hledáte lék na tělo, mistře Kreuzenocha,“ pronesl cizinec hlasem, který zněl jako šustění suchých listů na podzimním větru, „ale já přicházím s lékem na čas. Tento dům stál zde už za krále Jiřího. Viděl plameny, které pohltily vše, a viděl popel, ze kterého vstal znovu. Já vím, co v těch základech spí.“
Matěj se nechtěl nechat zlákat. Přistoupil blíž a jeho boty rytmicky klapaly o vlhký kámen. Cizinec pomalu otevřel schránku. V momentě, kdy víko pověslo, přestal vibrovat vzduch. Nastalo absolutní ticho, tak hluboké, že Matěj slyšel vlastní tlukot srdce a vzdálený šum řeky za zdí dvora. Ze schránky nevyletěl žádný dým ani světlo, ale z prostoru začaly mizet barvy. Šedivý pískovec se stal popelavým, modré žíly v Matějových rukou vybledly a svět kolem nich ztratil svou hloubku.
Cizinec začal kreslit do prachu na podlaze znaky, které Matěj nikdy neviděl v žádné lékárské knize. Byly to křivky, které se zdály hýbat, i když je ruka nedotýkala. Matěj chtěl zakřičet, chtěl tohoto blázna vyhodit z domu, ale když otevřel ústa, zjistil, že nemůže vydat zvuk. Byl jako uvězněn v tlustém skle, pozorující scénu z dálky, ačkoliv stál jen metr od něj.
„Dům, který vyvstane z popela dvakrát, tvoří bránu,“ šeptal cizinec a jeho postava začala zap transparentnětět. „Kdo v něm bude žít, bude cítit přítomnost těch, kteří přišli před ním, ne jako vzpomínku, ale jako tlukot v vlastní žíle.“
Vteřinu poté se ozval hromký zvuk, jako by někdo prudce zavřel obrovskou knihu. Stříbrná mlha zmizela. Barvy se vrátily s takovou intenzitou, že Matěje zaslepilo světlo dopadající skrze malý sklepní okénko. Když mrknul a znovu se podíval, byl v klenbách sám. Cizinec byl pryč. Schránka byla pryč.
Matěj zůstal stát v tichu, v nose měl stále ten sladký, znepokojivý pach spáleného cukru. Podíval se na podlahu. Prach byl nedotčený. Žádné znaky, žádné stopy. Jen tak jedna, jediná věc zůstala. V místě, kde cizinec stál, byla do pískovcové podlahy vypálená malá, hluboká rýha ve tvaru oka, ze kterého vytékala slza.
Když Matěj později vystoupil z domu na slunečné náměstí, cítil, že dům pod jeho nohama už není jen hromadou kamení a malty. Cítil, jak se v hloubce klenb něco probudilo a začalo naslouchat každému kroku, každému šeptu každého budoucího obyvatele.
Kdo dnes vstoupí do chladu těchto sklepů a přiloží ucho k pískovcové zdi, možná stále uslyší ten vysoký, krystalický tón, který nezná žádný lékář ani stavitel.